Oliver ✔️

24. kapitola - Zvrácený

Následující ráno to bylo zatraceně divný. Rozpačitý polibek, nejisté úsměvy, přehnaná opatrnost. Většinou mě Oliver ráno dráždil a já provokoval, tentokrát přede mě ale jen položil hrnek s kávou přesně tak, jak ji mám rád, a mlčky jsme snídali.

Zadek mě stále bolel, ale vůbec jsem si to nedokázal užít. Do háje, vyznal jsem mu lásku, což byl sám o sobě pěkně blbý nápad, a on to naprosto zazdil.

Měl jsem na jazyku spoustu otázek. Stovky. Tisíce. Máš mě rád? Záleží ti na mně? Jsem jen chvilkové rozptýlení? Posral jsem to mezi námi vyznáním lásky?

Myslel jsem, že už jsem se poučil. Že do toho znovu nespadnu. Že už dalšímu člověku nedám své srdce na dlani, aby ho mohl rozcupovat. A já debil to zase udělal.

Chtělo se mi křičet. Mlátit do něj. Brečet. Odejít a už nikdy ho nevidět. Kleknout si k jeho nohám a držet se ho jako klíště až do konce života. Prosit, aby mě miloval. Nakonec jsem se ale rozhodl jen mlčet a křečovitě svírat hrnek s kávou.

"Chceš někam hodit?" zeptal se.

"Ne, díky," zavrtěl jsem hlavou. Přikývl ještě dřív, než jsem to dořekl. Oba jsme tu odpověď znali, ještě než se zeptal.

Zbytek kafe jsem vylil do dřezu. Hořklo mi na jazyku, i když v něm byla spousta mléka. Opláchl jsem po nás nádobí a nechal ho na odkapávači. Myčka byla plná. Vyčistil jsem si zuby, oblékl se a koukl na hodiny. Oliver musel za deset minut vyrazit.

"Tak se měj," houkl jsem na něj z chodby. V krku jsem při tom měl knedlík a pálily mě oči. Rozhodně za to mohlo nevyspání. Nepočkal jsem ani na jeho odpověď a rychle za sebou zabouchl dveře. A hned vzápětí jsem je chtěl znovu otevřít, padnout mu kolem krku a vynutit si jeho lásku.

Ještě že z venkovní strany nebyla klika a já neměl klíče. Protože proč by dával klíče někomu, koho nemiluje.

Přivolal jsem výtah a netrpělivě čekal, až přijede. Potřeboval jsem odtamtud vypadnout. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout.

'Potřebuju přeřadit na jinou pobočku.'

Odpověď od Reného přišla vzápětí.

'Stalo se něco?'

'Jo. Neřeš to, prosím. Dokážeš to zařídit?'

'Obepíšu pár vedoucích, jestli někdo nepotřebuje výpomoc. Pak to nadhodím u vedení. Udělám, co bude v mých silách.'

'Děkuju! Jsi nejlepší.'

'Ublížit ti někdo?'

Zadíval jsem se na Oliverovo okno. Poté jsem odepsal: 'Ne. Jen já sám sobě. Prosím, zkus to zařídit rychle.'

Doploužil jsem se až k metru a doufal, že se vzpamatuju. Momentálně jsem si nepřál nic jiného, než se zahrabat pod peřinu a zaspat celý zbytek života. Domů jsem dorazil ve třičtvrtě na deset. Lehl jsem si do postele, budík si nastavil na dvanáctou a doufal, že alespoň na chvilku usnu, což se mi nakonec povedlo. Zaspal jsem každé opakování budíku, a když jsem rozlepil oči, bylo čtvrt na dvě a já se cítil jak praštěný palicí. Bylo mi špatně od žaludku a hrdlo jsem měl sevřené.

A žádná zpráva od Olivera mi samozřejmě nepřišla, jelikož jediný, kdo v našem prapodivném vztahu něco cítil, jsem byl já.

Proč jsem si nedokázal prostě jen užívat a neřešit emoce jako on? Proč jsem sám sobě tak ubližoval?

Neměl jsem chuť jít mezi lidi. Neměl jsem chuť na nic. Přesto jsem se sebral a doploužil se na přednášku i následné cvičení. Když jsem se poté už za tmy vracel domů, pršelo. A já samozřejmě neměl deštník. Tenhle den nemohl být lepší.