Oliver ✔️

7. kapitola - Jak se to stalo?

Tohle musel být pěkně blbý vtip. Jak jinak by se dalo vysvětlit to, že jsem právě seděl naproti Oliverovi v restauraci a servírka nám nalévala vodu.

"Takže," odkašlal jsem si, "jak dlouho jsi byl na té předchozí pobočce?"

"Pět let," odpověděl, když se napil vody.

"To je dlouhá doba," zkonstatoval jsem. Ta hustá, přímo dusivá atmosféra mezi námi se dala krájet.

"Ani ne, moje máma učí na stejné škole už dvacet jedna let."

To mě donutilo zpozornět. "Tvoje máma je učitelka? Můj táta taky učí, akorát v jazykovce."

"Takže předpokládám, že i ty jsi byl pobízen k tomu, abys převzal žezlo," nadhodil a udělal při tom pobavenou grimasu, jakou jsem u něj ještě nikdy neviděl. Vlastně jsem měl pocit, že mimika jeho obličeje byl celkově dost minimální.

Měl jsem nutkání poznamenat, že jsem netušil, že se umí smát.

"Tak trochu jsem to udělal. Táta učí v jazykovce a já studuju překladatelství. Ale opravdový učitel bych být fakt nechtěl. Když jsi vzpomenu, jaké peklo jsme na základce i střední učitelům občas dělali, nedokážu si představit, že bych měl nastoupit na jejich místo. Po tobě to vaši chtěli?"

"Zkoušeli to," přiznal, "ale já jsem moc studovat nechtěl. A už vůbec ne učitelství. Udělal jsem si bakalářské ekonomické vzdělání, dál jsem se už ale nedostal."

"Proč ne?" Jelikož mi ale došlo, do jak soukromých věcí jsem v tu chvíli zabíhal, spěšně jsem dodal: "Pokud nevadí, že se ptám."

"Asi ne," pokrčil rameny. "Už mě to prostě nebavilo, nemá to žádný specifičtější důvod. Chtěl už jsem pracovat a vydělat si nějaké peníze. Na některé pozice je ale ten titul potřeba, takže přemýšlím, že si ty zbylé dva roky dodělám dálkově."

"To bude ale dost náročné," poznamenal jsem.

"Nemyslím, že bych to nezvládl."

"Tak jsem to ani nemyslel," uchechtl jsem se a poděkoval servírce, která přede mě postavila talíř tagliatelle s krevetami.

Oliver poděkoval za své krémové rizoto s hříbky, které jsem bytostně nesnášel, stejně jako všechny ostatní houby, a poté pokračoval: "Stejně tak, jako vyžaduju v práci disciplínu po ostatních, dokážu být disciplinovaný i já sám."

"O tom nepochybuju," ušklíbl jsem se. "Nějakou si od tebe možná půjčím, třeba bych pak seminárky ve škole neodevzdával tři minuty před deadlinem."

"Že mě to nepřekvapuje. Jak už jsem předtím říkal, prospělo by ti to i v práci."

Protočil jsem oči. Věděl jsem, že zaměstnanec měsíce ze mě rozhodně nebude, ale nemusel mi to pořád předhazovat. "Moje pracovní morálka je naprosto skvělá, jen sis toho zatím nevšiml."

Pobaveně si odfrkl a se zavrtěním hlavy odpověděl: "Jo, to bude ono."

Páni, on se fakt umí smát. Už podruhé mě ta myšlenka trkla.

Ale neuvědomil jsem si, že tentokrát jsem ji vyslovil nahlas.

"Jistě, že se umím smát," prohlásil. "Páni, co ty máš na srdci, to i na jazyku, co? Filtr u tebe evidentně neexistuje."

"Asi ne," přiznal jsem a zazubil se na něj. "Promiň, to mi nějak vyklouzlo. Ale uznej, že já bych sice titul zaměstnance měsíce nevyhrál, ale ty bys Miss Sunshine taky nebyl."

"Miss Sunshine?" podivil se a znovu mu zacukal koutek úst. "O takový ocenění jsem ani nikdy neusiloval."

"Škoda," prohodil jsem a konečně si na vidličku nabral krevetu. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že hustá atmosféra mezi námi se dávno vytratila a já měl naopak nutkání ho provokovat. Asi proto, že mě navzdory mým očekáváním stále ještě nezakousl.

Náhle mi cinkla v kapse zpráva.

René: 'Pro velký úspěch si náš teambuilding zopakujeme. Zítra ve 20 hodin na stejném místě! Jo a Elen ti vzkazuje, že jestli se zase bez rozloučení vypaříš, nemáš si přát vidět, co ti udělá. 😀'

"René píše, že prý si dáme další kolo v baru," řekl jsem. "A to je to teprve pár dnů, co jsme tam byli naposledy."

"Taky už jsem se to doslechl. A úterní večer je na pití jako dělaný. Posledně to byl alespoň čtvrtek, ale úterý... proboha."

"Jak dlouho jste tam zůstali vlastně?" zeptal jsem se.

"Odcházeli jsme kolem jedné ráno. Málem jsem pak zaspal do práce."

Ha, a já doufal, že zaspí úplně!

"Měli jste celkem výdrž," poznamenal jsem.

"Jo, nevypařili jsme se už kolem desáté s cizím chlápkem, jako tady někdo," prohodil, jako by nic, a strčil si do úst další sousto.

"B-byl to známý," vykoktal jsem ze sebe a sklouzl na židli o něco níže.

"Dobře," přikývl ledabyle. "Pokračovali jste do dalšího baru?"

"No... uhm... jo," zalhal jsem a cítil, jak mi žhnou tváře pod jeho pobaveným pohledem. Samozřejmě, že mi nevěřil ani nos mezi očima. A velmi taktně se rozhodl na to už nereagovat.

V tu chvíli jsem si ale uvědomil -

"Počkej, jak víš, s kým a v kolik jsem odešel?"

"Všiml jsem si tě," pokrčil rameny, "a pak se po tobě začala shánět Elen."

"Fajn." Nějakou dobu jsem ho ale ještě sjížděl podezřívavým pohledem, než jsem se vrhl zpět do svého jídla.

V práci jsem ten den zůstal až do večera, jelikož jsem si potřeboval napracovat pár hodin (a když byl vepředu u přepážek velký frmol, tajně jsem si udělal i úkoly). Takže když se pět minut před šestou otevřely dveře, Oliver se na mě šokovaně podíval.

"Ten pohled si vyprošuju," uchechtl jsem se, "tváříš se, jako bys mě nikdy neviděl pracovat."

"Nikdy jsi tu do šesti nebyl," namítl.

"Jsi tady jen dva týdny a kousek, zatím moc krátká doba na to, aby sis udělal komplexní obrázek." Zvedl jsem se ze svého místa a začal si uklízet věci, zatímco se Oliver vydal dozadu do šatny.

"Za chvilku budu zamykat a kódovat, tak se do té doby sbal a běž do chodby," houkl na mě zezadu. Udělal jsem těch pár kroků k šatně, jen co jsem do ní ale nakoukl, pohledem jsem ihned uhnul stranou.

Dobře, musel jsem uznat, že ten parchant měl zatraceně pěkné tělo, jen co jsem díky té rozepnuté košili stihl vypozorovat.

A vlastně to ani nebyl parchant.

Nebo možná jo, protože ten hrudník a břicho samy o sobě stály za hřích, což mě děsně štvalo.

A o svým šéfovi bych takhle fakt uvažovat neměl.

"Potřebuješ něco?" zeptal se, když jsem stále postával ve dveřích a neměl jsem se k odchodu.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "už letím. Za chvilku mi stejně jede tramvaj. Tak se měj a - "

"Jestli chceš, můžu tě někam hodit autem," pokrčil rameny. "Kde bydlíš?"

"Na Vinohradech," odvětil jsem. "Ale to fakt není nutný, děkuju, chytím si tramvaj, jede mi z Andělu za dvanáct minut."

"Jak chceš. Když počkáš deset minut, hodím tě domů."

"No... tak... tak fajn, díky," vykoktal jsem šokovaně a vycouval na chodbu, jelikož z jeho výrazu se zdálo, že se mnou už pomalu ztrácí trpělivost.

Jak jsme se během jednoho dne dostali od "nečum na mě tak blbě" k "odvezu tě domů"?