Oliver ✔️

Epilog (2/3)

Vesmír občas vůbec nedává smysl. Tedy pokud je to on, kdo zařizuje náhody, co se nám v životě dějí.

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že s ní sedím po tolika letech v kavárně, jako by snad uběhl jen týden. Jako bychom neměli úplně jiné životy.

"Tak povídej, co je u tebe nového?" zeptala se se zářivým úsměvem, když před nás číšník postavil dvě kávy.

"Já... pracuju na centrální pobočce banky," odtušil jsem rozvážně. Neměl jsem ponětí, co chtěla slyšet. Nevěděl jsem, co říct.

"To je super!"

"Jo, je to docela posun. Vlastně - "

"Já jsem pracovala docela dlouho v Sephoře, ale poslední rok a půl dělám v jedné právnické firmě asistentku." V podstatě mě ani nenechala se nadechnout. "Je to paráda, šéf říká, že by to beze mě absolutně nezvládal. Občas je to trošku stres, to ti povím, ale protože jsou s mojí prací všichni spokojení, tak mě to motivuje."

"To je dobře, že jsi tam spokojená," řekl jsem a usrkl ze své kávy.

"Naprosto spokojená. Ta holka přede mnou... no... musela jsem toho po ní hodně předělávat. Holt neměla takový organizační schopnosti. A asi nebyla tak pracovitá. Ale však mě znáš, víš, že já všechno dělám na sto padesát procent, takže jsem si s tím samozřejmě poradila."

Pro tu situaci by se dokonale hodilo spojení "usmívej se a kývej". Protože nic jiného po mně v podstatě nechtěla. Ale já přesto promluvil.

"Třeba toho na ni bylo moc. Nebo tam měla nějaké problémy."

"No to tedy měla," vyhrkla Monika a spěšně se napila, "šéf říkal, že to absolutně nedávala. Vázně netuším, kde byl problém, jelikož já vyřídím všechno bez problému. No co... asi byla fakt neschopná."

Byla vždycky tak zahleděná do sebe? To byla má první myšlenka.

"Jasně," odvětil jsem. Věděl jsem, že víc slyšet nepotřebovala.

"Ale to víš, taky jsem se k tomu musela dopracovat. Teď už vím, co od života chci. A vím, že toho se svým nasazením dosáhnu."

"Páni, máš sama v sebe velkou důvěru," podotkl jsem rozpačitě.

"Bez toho to přeci nejde, to je jasné. Jak říkám, když je člověk dostatečně inteligentní a pracovitý, tak zvládne prostě všechno. A já myslím, že všechny tyhle předpoklady rozhodně mám."

Nepochybuje o sobě jen hlupák.

"A co škola, dokončila jsi toho bakaláře, kterého jsi tehdy studovala?" zeptal jsem se.

"Nedokončila," zavrtěla hlavou, "dospěla jsem k názoru, že to vážně nepotřebuju. Člověk nepotřebuje číst stovky knih, aby byl chytrý. Já sama jsem jich za život přečetla fakt jen pár. Někdo v sobě tu inteligenci prostě má a nepotřebuje čerpat z mouder někoho jinýho, proč taky. Praxe je podle mě mnohem důležitější, praxe a zkušenosti, přirozená inteligence a samozřejmě i trocha šarmu."

Hloupost člověku brání uvědomit si, že je hlupák.

"Jo..." hlesl jsem a zhluboka se nadechl. Hrozně se mi chtělo smát. "Na to asi nemám co říct."

"To chápu, myslím, že jsem to vystihla dost přesně. A na tuhle práci se zkrátka hodím. Ta slečna přede mnou pro to možná jen neměla zapálení."