Oliver ✔️

22. kapitola - Zatraceně žhavý klišé

"Tak já se blbě ptám?" zopakoval Oliver a sjížděl mě pobaveným pohledem. Stále mě držel pod krkem, palcem mi zlehka přejížděl po tepně a naklonil se tak blízko, až se naše dechy tříštily o sebe.

"Jo," hlesl jsem vzdorovitě, ačkoliv jsem si byl jistý, že si tím podepisuju ortel smrti. Nebo minimálně ortel seřezaného zadku. Oliver mě propálil pohledem svých studeně modrých očí a naklonil se ještě o něco blíže. Zlehka mě kousl do ušního lalůčku a dlaní přejel z krku na tvář, po které mě pohladil. Poté mi zašeptal do ucha, tak tiše, jako by v pokoji byl ještě někdo, kdo jeho slova nesměl slyšet.

"Řekni mi, kdyby na tebe něco bylo moc, ano?"

"Ano," vydechl jsem.

"A nezapomeň," ztišil hlas ještě o něco více, až jsem já sám měl problém mu rozumět, "že se doopravdy nemusíš bát."

Srdce se mi divoce rozbušilo a lehce jsem přikývl. Dlaní jsem Oliverovi vyjel po hrudníku, až jsem ho objal kolem krku, a políbil ho na tvář. On si položil i druhou dlaň na mé líčko a pootočil mi hlavu tak, aby mě mohl políbit. Přitiskl jsem se na něj více a polibky mu oplácel s takovou vervou, jež vyjadřovala, jak moc a dlouho jsem po nich toužil. Až jsem skoro zapomněl, co tomu předcházelo.

On mi to ale velmi brzy připomněl.

"Takže ty si myslíš, že se ptám blbě?" zeptal se a mazlivě mi prsty přejížděl po tváři.

"Možná trošku," usmál jsem se nevinně.

"Zajímavé," zkonstatoval a chytil mě pod paží. Zvedl se, načež mě taktéž prudce vytáhl na nohy a dovlekl ke skříňkám. Rychlým pohybem si mě k sobě otočil zády, zahákl mi svou paži za oba lokty a bolestivě mi je tak k sobě přitáhl za zády. Tiše jsem zakňoural, můj společník ale jen více zatáhl za mé paže, takže jsem musel zacouvat o dva krůčky dozadu. Zároveň jsem se musel zaklonit do velmi nestabilní a nepohodlné pozice, jelikož on byl pravděpodobně stále skloněný ke skříňkám. Nedokázal jsem uvěřit tomu, jak mě dokázal jednou rukou držet v šachu. Nemohl jsem se vymanit za žádnou cenu a ruce mě v té pozici začaly zatraceně rychle brnět a mravenčit mi.

Naštěstí pozici v mžiku změnil. Pustil mé lokty a znovu si mě otočil, poté mě začal svižně svlékat jen do spodního prádla, ani ponožky mi nenechal. Sotva jsem držel rovnováhu, zatímco se mnou cloumal jako s hadrovou panenkou a strhával ze mě svršky. Jakmile jsem byl odhalený, zahákl mi paži pod krkem a natiskl si tak má záda na své tělo, přičemž mi zároveň částečně odřízl přísun vzduchu. Zpozoroval jsem, že pomůcky už měl položené na skříňce, asi aby se pro ně nemusel sklánět, ale zahlédl jsem jen provazy, nic dalšího už jsem nestihl.

"Budu tak hodný a nechám tě si vybrat," začal klidně. "Chceš spíš ponižující, nebo bolestivý trest?"

"A co... v čem spočívá ten ponižující?" zeptal jsem se opatrně.

"Takže ponižující?" vydechl mi do ucha a mně naskočila husí kůže.

"To jsem neřekl," zavrtěl jsem se, "jen jsem se zeptal, jestli - "

"Dobře, tedy," skočil mi do řeči a já frustrovaně fňukl. Pustil mě, natáhl se pro provaz a složil mi ruce za zády. Pokrčil je do pravého úhlu, takže jsem se prsty téměř dotýkal loktů druhé ruky. Poté mi je začal svazovat k sobě, provaz se mi postupně utahoval kolem hrudníku, zařezával se mi do paží a já se snažil rozdýchat, jak nepříjemné to bylo. Přichytil mě dalším provazem ke kovovému kruhu nad našimi hlavami, abych nespadl, a přiklekl si přede mě. Začal mi vázat provaz kolem stehna a taktéž ho přehodil přes kruh, načež zatáhl. Hlasitě jsem zalapal do dechu, když jsem trochu ztratil rovnováhu, jelikož mi nohu zvedl do vzduchu. Zakymácel jsem se a provazy kolem hrudníku se mi zakously do kůže, jak jsem se do nich na chvíli položil větší vahou.