Oliver ✔️

37. kapitola - Krůček po krůčku

Připadalo mi, jako by mi čas prokluzoval mezi prsty. Minuty, hodiny, dny, týdny... Jako by mé vnímání času bylo pokřivené. Přežíval jsem ze dne na den a fungoval tak trochu na autopilota. Vstát, umýt se, kafe, do školy, do práce, domů, dělat úkoly, občas něco sníst a spát. A takhle pořád dokola. Mamka se ze mě snažila marně vytáhnout, co se stalo, já už však o Oliverovi s nikým nechtěl mluvit.

Zkouškové jsem přežil jen zázrakem, jelikož soustředit se na učení pro mě bylo extrémně těžké. Ve spojitosti se stresem ze zkoušek a z celé mé situace jsem jedl ještě míň, a když jsem měl občas nával hladu, ve kterém jsem do sebe narval větší množství jídla, obvykle jsem všechno zase vyzvracel.

Situace se začala lepšit až s nástupem letních prázdnin, šest týdnů po mém rozchodu s Oliverem. Našel jsem si na konci června brigádu na recepci v jednom menším hotýlku, jelikož v bance už pro mě moc práce nebylo. Navíc jsem byl v neustálém stresu z toho, že se Oliver může na pobočce kdykoliv objevit. Evidentně se mi však vyhýbal úplně stejně jako já jemu.

A nebo mu to možná bylo úplně jedno, chodil si užívat do klubu, kde mu někteří doslova padali k nohám, a na mě už si ani nevzpomněl.

"Promiňte, mohu požádat o klíče od mého pokoje?"

"Jistě, pardon," zavrtěl jsem hlavou, abych se vzpamatoval, a omluvně jsem se na muže usmál. "Jméno, prosím."

"Pavel Konečný."

"Děkuji. Mohu poprosit váš občanský průkaz?"

Podal mi ho a já si zkontroloval registrační údaje, které do online systému uvedl. Všechno sedělo. Ročník 82, místo bydliště Kolín.

"Tady máte kartu, pane. Druhé patro, číslo pokoje 207. Můžete použít výtah tady za rohem, pokud chcete. Snídaně jsou vždy od sedmi hodin ráno do deseti."

"Děkuji, zatím na shledanou," přikývl.

"Na shledanou."

Jakmile odešel, potvrdil jsem jeho příjezd a předání karty a udělal si ten den už třetí kafe, ačkoliv byly teprve čtyři odpoledne. Poté jsem otevřel knihu, kterou jsem měl už pár dnů rozečtenou, ale ještě než jsem se vrhl do čtení, dorazili další hosté. Provedl jsem registraci stejně jako předtím, ale ani poté jsem se nemohl knize věnovat.

"Mohl bych vás požádat?"

"Jistě," otočil jsem se na muže, kterého jsem před několika desítkami minut ubytoval.

"Jedu teď na firemní jednání a vrátím se za dvě až tři hodiny. Podávají se tady stále i večeře?"

"Ne formou švédských stolů, ale hotelovou restauraci tu samozřejmě máme a můžete si objednat cokoliv z našeho jídelního lístku. Chcete, abych vám ho vytiskl?"

"Není potřeba, už jsem tu párkrát jedl a vaše menu znám," odvětil a upravil si tmavě šedé sako, načež zkontroloval hodinky na svém zápěstí. Poté se pohledem vrátil zpět ke mně. "Až se vrátím, vyberu si na místě. Do kolika hodin vaříte?"

"Do devíti hodin," odpověděl jsem. "Potřebujete zavolat taxi?"

"Ne, děkuji, už jsem si ho zavolal. Za deset minut tady bude. Naštěstí není váš hotel nikde na periferii."

"Ano, taxi je tu obvykle velmi rychle," přitakal jsem. "Mohu vám pomoct ještě s něčím."

"Ne, děkuji," naklonil se blíže, aby viděl na mou jmenovku, "Eriku, všechno je v pořádku. Jste tu nový? Už jsem tu byl párkrát ubytovaný, ale nikdy jsem vás tu neviděl."