Oliver ✔️

3. bonusová kapitola (2/6)

Tmavě modré auto zaparkovalo vedle toho našeho a z místa řidiče vystoupila opálená černovlasá dívka v kobaltově modrém svetru a černých džínech.

"Jste poslední," poznamenal Luky a zakřenil se na ni.

Dívka protočila oči a zabouchla za sebou dveře auto. "Samozřejmě, že jsme poslední. To nejlepší nakonec."

"S tím nemůžu jinak než souhlasit," ozvalo se z druhé strany a vzápětí vystoupil blonďatý vysmátý kluk, naprostý kontrast k jeho tmavovlasé zamračené přítelkyni.

Trochu mi svým vystupováním připomínala Olivera v našich začátcích.

"Eriku, tohle je Zora a Jonáš," představil mi je Luky a já si s oběma potřásl. "S Oliverem už se znáte, že?"

"Párkrát jsme se viděli," přitakala Zora.

"Jo, když po Oliverovi vzdychaly nějaký dvě holky, co si k nám v klubu přisedly, hned mi bylo jasný, o koho jde," prohlásil Jonáš. "A to tam chodím fakt jen sporadicky."

"Jo, půlka klubu mě prvních pár týdnů vraždila pohledem," zasmál jsem se.

"Ale to není pravda." Oliver mě objal kolem ramen a přitáhl k sobě. "Nikoho nezajímám."

"Jo, vyloženě zněly, že je nezajímáš," pronesla Zora a stoupla si vedle Jonáše.

Zazubil se na ni a opřel se jí předloktím o rameno. Sjela ho pohledem, ze kterého bych se zahrabal tak deset metrů pod zem, on si z toho však nic nedělal.

"Tak jdem dovnitř," pobídl nás Luky. "Je tu celkem kosa."

Následovali jsme ho do předsíně, kde jsme se zuli, odložili kabáty a bundy, načež nás zavedl rovnou do velké jídelny a kuchyňského koutu zároveň. Aleš nás přivítal od trouby, odkud právě vytahoval zapečené brambory.

"Jdete akorát včas. Lukáši, zajdi nahoru pro Aničku a rovnou ostatním ukaž pokoje."

"Jak mi říká Lukáši, ne?" zaksichtil se Luky. "Ale Áně prostě Aničko. Což o to, ona je miláček, ale tenhle člověk je jedinej na světě, kdo mi neříká Luky."

"Ještě nějakej komentář, kterej ti připočítám k večernímu výprasku?" zeptal se.

"Pár se jich ještě určitě najde. Tak jo, dámo a pánové, pojďte za mnou!"

Zavedl nás po dřevěných schodech nahoru do podkroví.

"Tak, tady jsou vaše ložniče," ukázal na dvoje dveře napravo hned u schodů. "Není to nic velkého, jen na přespání."

Otevřel jedny ze dveří - jednalo se o malou ložnici tvořenou jen dvojitou válendou táhnoucí se od stěny zhruba do poloviny pokoje, nad ní se klenulo střešní okno, vedle byl noční stolek s lampičkou a v druhém rohu místnosti skříň.

"Druhá ložnice je v podstatě identická, jen zrcadlově," dodal Luky. "A naproti jsou další dvě a i jedna menší koupelna se záchodem. Větší je pak dole. Tak si tu nechte věci, půjdem se dolů najíst."

Pak vyrazil naproti přes malý obývák jen s gaučem, dvěma křesly po stranách, stolkem uprostřed a televizí a houkl: "Áňo, volá tě Aleš."

"Jo," křikla nazpět a vzápětí se otevřely jedny z protějších dveří. Vyšla z nich Alešova manželka a hned za ní i Ondra s Emou.

Když jsme se všichni přivítali, přesunuli jsme se zpět dolů do jídelny, kde zrovna Aleš s Annou připravovali talíře, příbory a do středu stolu i jídlo.