Už navždy! ... snad.

ráno

„Ježiš Majdo mohla bys už konečně vstát!?" Křičela jsem na ni z kuchyně.

„Kolikrát ti mám říkat ať mi neříkáš Majdo.." Ozvalo se z jejího pokoje.

„Nech si ty debilni keci a pojď prosimtě, nebo přijdeš zase pozdě"

„No jo pořád, však už jdu..." Odpověděla ironicky a začala se oblíkat.

Na stůl jsem ji položila snídani a začala jsem se chystat do práce.

„Dobré ráno" přišel do kuchyně David.
„Dobré ráno" odpověděla jsem mu na pozdrav a dál se přehrabovala v kabelce.

Přistoupil ke mě a dal mi pusu na tvář.
„Vidím, že už při ránu tu je fajnová atmosféra" řekl ironicky s úsměvem ve tváři.

Odložila jsem kabelku a dala si ruce v bok. Výraz v mojí tváři se ho ptal, jestli to myslí vážně... Nebo si že mě dělá zase jen srandu.

„Už mlčím, už mlčím" usmál se a vzal si ze stolu jabko.

„Budeš mít hlad... Z toho jabka se nenajíš..."

„Ale najím neboj... Dneska mám tu praktickou část a potřebuju si ještě projít nějaký věci a kdyžtak si koupím něco v bufetu..."

„Tak fajn... Tak zlom vaz" usmála jsem se a dala mu pusu.

„Díky, tak ahoj a drž mi pěsti" vzal si batoh a odešel směrem ke dveřím.

U schodů se minul s Majdou.
„Čau" rozloučil se i s ní.
„Ty už jdeš?" Divila se Majda.
„Jojo" obul si David boty.
„Aha tak čau" rozloučila se s ním Majda a zamířila za mnou do kuchyně.

„Tak já jdu, tak se mějte a pak se uvidíme v práci" řekl ještě David než za sebou zabouchl dveře.

„Čau" zavolala jsem na něj z kuchyně a postavila před Majdu hrnek čaje.

„Proč šel tak brzo?" Zeptala se mě Majda a pochutnávala si u toho na své snídani.

„Dneska má tu praktickou část atestace, a chce si projít ještě nějaký věci... Na urgentu na to bude mít víc prostoru než tady..."

„To už je dneska?" Divila se.

„Jojo dneska... Teoretickou má příští týden v pondělí" dopila jsem svoji ranní kávu.

„A proč jsi nešla s ním?"

Na patě jsem se otočila a řekla: „Protože si chci ohlídat, že tentokrát do tý školy opravdu odejdeš"

„Ale Mery..."

„Jaký ale Mery... Prostě počkám až dojíš a odejdeš a pak až půjdu do práce."

Očividně pochopila, že to myslím vážně a tak bez řečí dojedla snídani a odešla do školy.

A já mohla konečně vyrazit do práce.