Už navždy! ... snad.

pohřeb

Dneska nás čekal pohřeb. Už od rána jsem byla dost nervózní a bylo to na mě očividně vidět. Zbytečně jsme stresovala všechny kolem a říkala nesmysli, i když jsem věděla, že je času dost.

„Daviii, prosím rychle nebo to nestihneme" volala jsme na Davida.
„Mery v klidu máme ještě dost času" snažil se mě David uklidnit.

„Jo Mery, v kliduu uklidni se a z hluboka dychej jo? To pomůže..." Dělala si že mě Majda srandu.

„Jakoze promiň, ale dneska nemám náladu na tvoje fórky" Přiznala jsem a znovu začala popohanet Davida.

„Mery, v úterý jsou ty třidni schůzky počítáš s tím?" Zavolala na mě Majda z koupelny, když si nasazovala nové náušnice.

„V úterý... A v kolik..." Volala jsem na ní zpátky.
„V pět myslím..."
„V 5? Ale já kočím až v šest, já nemám šanci to stihnout... Davi nemáš ty volno náhodou..." Zavolala jsem na Davida, který si vázal u zrcadla kravatu.

„Kdy? V úterý? Mám no... Proč?"
„Zajdes na třídní schůzky" oznámila jsem mu.
„Co? Ne!" Seběhl schody.
„Jo... To zvládneš... Něco tam podepíšeš, něco si zapišeš... A přijdeš domů..." usmála jsem se na něj.

„Musim?"
„Jo musíš Davii... A už jdeme..." Dala jsem mu pusu.

„Už jdeme?" Zeptala se Majda.
„Jojo, a na tvoje schůzky půjde David." Oznámila jsem jí.

„Dobre, tak jdem jo a díky Davide... Stejně se tam budou řešit jen kraviny." Prošla Majda kolem něj.

Držela jsem jim dveře a pozorovala Davidův obličej, který se měnil v průběhu rozhovoru s Majdou.

„To zvládneš" poplácal jsem ho po zádech, když přišel kvůli mě.

„No... Díky" zašklebil se na mě a společně jsme vyrazili na pohřeb.

David sice nebyl nadšený z toho, že musí na třídní schůzky, ale nebýt těch schůzek, zřejmě by David nikdy nepřišel na věc, která mu prakticky změnila celý život.