Dneska nás čekal pohřeb. Už od rána jsem byla dost nervózní a bylo to na mě očividně vidět. Zbytečně jsme stresovala všechny kolem a říkala nesmysli, i když jsem věděla, že je času dost.
„Daviii, prosím rychle nebo to nestihneme" volala jsme na Davida.
„Mery v klidu máme ještě dost času" snažil se mě David uklidnit.„Jo Mery, v kliduu uklidni se a z hluboka dychej jo? To pomůže..." Dělala si že mě Majda srandu.
„Jakoze promiň, ale dneska nemám náladu na tvoje fórky" Přiznala jsem a znovu začala popohanet Davida.
„Mery, v úterý jsou ty třidni schůzky počítáš s tím?" Zavolala na mě Majda z koupelny, když si nasazovala nové náušnice.
„V úterý... A v kolik..." Volala jsem na ní zpátky.
„V pět myslím..."
„V 5? Ale já kočím až v šest, já nemám šanci to stihnout... Davi nemáš ty volno náhodou..." Zavolala jsem na Davida, který si vázal u zrcadla kravatu.„Kdy? V úterý? Mám no... Proč?"
„Zajdes na třídní schůzky" oznámila jsem mu.
„Co? Ne!" Seběhl schody.
„Jo... To zvládneš... Něco tam podepíšeš, něco si zapišeš... A přijdeš domů..." usmála jsem se na něj.„Musim?"
„Jo musíš Davii... A už jdeme..." Dala jsem mu pusu.„Už jdeme?" Zeptala se Majda.
„Jojo, a na tvoje schůzky půjde David." Oznámila jsem jí.„Dobre, tak jdem jo a díky Davide... Stejně se tam budou řešit jen kraviny." Prošla Majda kolem něj.
Držela jsem jim dveře a pozorovala Davidův obličej, který se měnil v průběhu rozhovoru s Majdou.
„To zvládneš" poplácal jsem ho po zádech, když přišel kvůli mě.
„No... Díky" zašklebil se na mě a společně jsme vyrazili na pohřeb.
David sice nebyl nadšený z toho, že musí na třídní schůzky, ale nebýt těch schůzek, zřejmě by David nikdy nepřišel na věc, která mu prakticky změnila celý život.
ČTEŠ
Už navždy! ... snad.
PoetryTato povídka volně navazuje na povídku nejlepší přátelé 💗. Aneb po šesti letech.💘