Už navždy! ... snad.

o dva měsíce později...

Uběhli dva měsíce...  S Davidem jsem se pořádně neviděla od té jeho žádosti... Nebo viděla, ale ne tak jak si myslíte, nebo bych já sama chtěla. Vídali jsme se jen v práci, prohodili spolu pár vět a zase se věnovali své práci... Já v pátém měsíci, jsem si užívala na přijmu vyplňování papíru a on jako vždy kozák od případu k případu... A tak to bylo prakticky celé prázdniny.

Dneska je prvního září... Majda přestupuje na novou školu, na šestiletý gympl se specializací pro budoucí zdravotníky. Do školy se moc těší, a já se jí rozhodně nedivím, na jejím místě bych se taky těšila. Změna kolektivu jí prospěje a o tom že bude jako já a máma mluví od mala, takže zdravotnický šestiletý gympl, byla její první volba.

„ Vstávat a cvičit" zavolala jsem na ni že spodu.

„Tyjo, to už je zase září?" Ozvalo se z jejího pokoje. Do pěti minut byla ale už dole a snídala.

„Na to vstávání o půl 6 si budu zvykat dlouho..." Otočila se na mě a dal pokračovala v jeseni snídaně.
”Se ti nedivím po tom, co jsi celé léto vstávala v 11... A to ber že normálně bys musela vstávat tak v 5, jediné štěstí je, že ti vlak jede až v 6:10 a netrvá ti dlouho se připravit."

„No a taky máme nádraží 3 minuty od domu..."
„No to je fakt... Jseš si jistá že nemám první den jet s tebou?" Zeptala jsem se.

„Jo, bude to v pohodě, tu cestu jsi mi sama ukazovala, když jsme v Praze byli naposledy... V klidu tam trefím..." Usmála se na mě.

Trochu mě to uklidnilo, ale i tak jsem se o svojí malou sestřičku nepřestala bát.

„V klidu ségra, už mi je 13 zvládnu to" usmála se na mě znovu a tentokrát jsem se to rozhodla už neřešit. Majda měla pravdu a já věděla, že to zvládne.

Počkala jsem, než odešla a po chvíli jsem tady odešla do práce.