Už navždy! ... snad.

obývák

Teprve v jednu ráno, se mi povedlo nahnat holky do postele.
Zrovna, když jsem vycházela z jejich pokoje, tak jsem viděla, jak David s Romanem podpírají Martina a vedou ho do obýváku.

„Ženský jsou na hovno" prohlásil moudře Martin.
„Jo, co ti udělaly?" Ptal se ho Roman.
„Ta moje mě vyhodila z pokoje a teď budu muset spát na gauči" zašklebil se Martin a svalil se na gauč.
„Tak jsi neměl tak hlasitě zpívat, kdybys Andy nevzbudil, tak bys mohl spát normálně ve svojí posteli" řekl mu Roman.
„No jo, ale i tak vám poradím chlapy... Nikdy se nežeňte a hlavně nikdy si nepořizujte děti... Je to strašný"
„Jo, jasný neboj... To by nás ani nenapadlo..." Řekl David.

V tu chvíli mi stekla slza po tváři... A následovala ji další... A další a další... Utřela jsem si oči, běžela do koupelny, zavřela za sebou dveře a v tu chvíli jsem se rozbrečela. Slzy mi tekly proudem po obou tvářích... Byla jsem na dně... úplně na dně...

Kéž bych zůstala o chvíli dýl... A poslechla si zbytek jejich podnapilého rozhovoru... Pak bych hned věděla, co se doopravdy stalo a nemusela jsem se několik dalších dní hroutit....

~
„Ježiš, to je ale blbec" zavřel David dveře od obýváku.
„Neni to blbec, jen se moc napil" vysvětloval chápavě Roman.
„Jasny"
„Jo jasný" zasmál se Roman a oba se vydali do svých pokojů.
~

Když jsem se vrátila do pokoje, David už tvrdě spal. Bylo půl třetí ráno a mě se opravdu nechtělo jít spát... Ještě k tomu vedle něj... Vedle otce mýho dítěte... Vedle mého dlouholetého partnera a kamaráda... Podívala jsem se na něj... Na chvíli jsem zavřela oči, sáhla jsem si na své, už mírně zvětšené břicho... A oči radši zase hned otevřela protože jedine, co jsem momentálně fakt nechtěla, bylo zase začít brečet...

Vzala jsem si polštář a peřinu a potichu se vytratila k Míše do pokoje, která mě přivítala s otevřenou náručí plnou pochopení a útěchy.