Už navždy! ... snad.

David a Kája

„Co?!" Nechápala jsem... Když nastalo dlouhé ticho, popadla jsem svůj batoh a s pláčem utekla. Začalo to do sebe zapadat... Před 4 roky jsme Měli s Davidem menší krizi... Asi týden jsme byli od sebe... Nenapadlo me že by za takovou krátkou dobu zvládl něco takového...

Hned co jsem bouchla dveřmi vyběhl za mnou.

„Mery stůj!" Běžel za mnou, ale na mu utekla a schovala se do kumbalu. Zamkla dveře... A pak prostě jen brečela... potřebovala jsem všechen smutek a vztek dostat ven... Nechápala jsem, jak za ten týden mohl udělat něco takového, jak se mohl tak zachovat... A jak ho to vlastně napadlo... A radši jsem to ani nechtěla vědět. Potřebovala jsem se vybrečet. A tak jsem na chvíli přestala poslouchat Davidovo prošení, ať otevřu... Že mi to všechno vysvětlí... A dovolila jsem si si pořádně ulevit.

...

Bylo ráno, probudila jsem se na gauči v kumbale. Měla jsem přes sebe deku. Byla jsme celá rozlámaná a byla mi zima. Sedla jsem si a zjsitila, že je pořád zamčeno. Dveře jsem opatrně otevřela. Před nimi nikdo nebyl.

Podívala jsem se doprava, doleva a rozhodla se vydat domů. Doufala jsem, že tam nikdo nebude a já si bduu moct po takovéhle náročné noci a spaní na gauči pořádně odpočinout. To těhotenství a k tomu noc na rozvrzaném starém gauči, je fakt zážitek.

Podařilo se mi vyklouznout z urgentu... Namířila jsem si to na autobus a ty dvě zastávky se projela... Byla jsme fkat moc utahaná na to, abych dal pěšky a to i když ti bylo jen těch pár metrů.

Došla jsem ke dveřím, odemkla a s údivem zjistila že je doma David... I Kája... Bylo už po deváté, takže alespon Majda byla už ve škole, ale tihle dva mi takhle po ránu, při mě skvělé náladě bohatě stačily... Nadechla jsem se... Vydechla a vstoupila dovnitř...