Už navždy! ... snad.

Adéla

„Věřte mi, obvykle nebývám tak milí" zasmál jsem se.
„Ale prosím vás, to vám nevěřím, vždyť jste úplný zlatíčko" smála se má pacientka, které pomalu dokapávala kapačka.
„Já a zlatíčko, dobrej fór" usmál jsem se a zadíval se do jejich nádherných očí. Byly dost podobné těm, do kterých jsem se tehdy před šesti lety zamiloval... Ale přeci jiné... Chybělo v nich něco důležitého, něco na co jsem nemohl přijít... Ale věděl jsem, že mi v nich něco chybí...

„Nebudem si tykat?" Pousmála se na mě blondýnka.
„Jo, klidně proč ne" oplatil jsem ji vřelý úsměv a napřáhl k ní ruku.

„David"
„Adéla"

Potřásli jsme si rukou a prohodili simbolické "ahoj", jak už je zvykem.

„Kapačka už vám, teda ti dokapala, takže můžeš jít domů. Mám ti zavolat taxíka?" Pousmál jsem se a odpojil jí od kapačky.
„Né děkuju, ale ani hodný. Bydlím tady kousíček, alespoň se projdu." Usmála se na mě a pomalu slezla z lůžka.

„Bude ti moc vadit, když tě doprovodím? Nemůžu dopustit, že mi zase někde omdlíš" pousmál jsem se.
„Určitě ne, bude mi ctí" oplatila mi svůj pěkný úsměv a společně jsme vyrazili na cestu.

Cesta k ní domu byla opravdu krátká. Zabočili jsme jednou doprava, pak hned doleva, pak šli chvíli po ulici, která vedla ven z města a po pár minutách chůze zase zabočili doprava.

„Tak jsem doma" otočila se Adéla směrem ke mě.
„Tojo, to bylo fakt kousek, ještě když jsme si povídali, tak to uběhlo vážně rychle" pokusil jsem se o vřelý úsměv, ale spíš si myslím, že můj výraz vypadal strašidelně než přívětivě.

„Jsem ráda, že jsi mě doprovodil, bylo to příjemné zlepšení dne, potom co s3 všechno dneska stalo"
„To máš pravdu, jsem rád, že jsem tě poznal"
„Já taky, bylo mi ctí, třeba se uvidíme zase zítra..." Zahleděla se do očítentokrát ona mě.
„Třeba..." Pousmál jsem se a podíval jsem se znovu do těch krásných, ale ne zas tolik krásných očí.

Asi jsem si ty její modré oči prohlížel až moc dlouho, protože se ke mě pomalinku přibližovala... A ve chvíli, když jsem si všiml jak moc blízko je, bylo už pozdě...

Zbytek už si pamatuju jen matně... Ale moc dobře vím to, že to byla ta největší chyba v mém životě...