Už navždy! ... snad.

Cesta domů

Odjela jsem... Pryč... Míša mi říkala, ať nejezdím, že se to zase rychle urovná, ale já musela... Tohle nebylo něco jako hádka kvůli špatně poskládaným ponožkám nebo neuklizený tričku.

Nedokázala jsem tam zůstat... Ne potom co jsem ho slyšela říkat... Nidky jsem si nemyslela že od něj tohle uslyším... A to už jsem ho znala tak dlouho... Očividně jsem se zpletla...

Sama jsem nevěděla co si o tom všem myslet a co dělat... Bylo to pro mě něco nového.... a David mi vážně moc nepomáhal... Spíš naopak...

Snažila jsme se plně věnovat řízení a co nejdřív dojet domu. Moc s emo to ale nedařilo, protože už od chvíle co jsem minula Brno mi co patnáct minut volal David. Čas mezi voláním vyplňoval tunou esemesek a samozřejmě taky zprávami na všechny sociální sítě, které jsem měla.

Nepomohlo ani vypnout si data a zvuk, protože vždycky ve chvíli kdy se obrazovka mého mobilu rozsvítila vybavily se mi Davidova slova...
„Jo, jasný neboj... To by nás ani nenapadlo..." A ty mě vždy dohnaly k dalšímu pláči.

Ve chvíli, když jsem projela Prahu rozvinul se telefon znovu, tentokrát ale na obrazovce nesvítilo Davidovo jméno ale jméno mojí ségry.

Utřela jsem si oči a telefon zvedla.

„Ahoj" pozdravila jsem ji klidným hlasem. Nemohla jsem si být jistá, jestli náhodou neposlouchá i David... A tak jsem na sobě nedala nic znát.

„ Mery co se stalo?" Zeptala se mě starostlivě. V jejím hlase jsem slyšela něco, co už dlouho ne...

Polkla jsem a potlačila další slzy, které se mi draly do očí.

Chtěla jsem ji říct pravdu, ale byla ještě tak malá... Nemohla jsem... Nepochopila by to...

„ Mery co se stalo?" Zeptala se znova, poté co jsem dlouho mlčela...

„ Všechno je v tom nejlepším pořádku, jen mě potřebujou na urgentu... Věřím že to tam sami zvakdnete... Uvidíme se až přijedete..." Řekla jsem tím nejklidnějším hlasem, ktery jsem byla v tu chvíli schopna použít.

„ Jseš si jistá?"  Zeptala se Majda, která i přes můj hlas zřejmě poznala že je něco v nepořádku.

„ Naprosto" odvětila jsem jistě a zřetelně.

Rvalo mi srdce, že ji takhle lžu, ale neměla jsem na vybranou.

„ Tak tedy ahoj... Zavolám ti zítra jo?"

„ to budeš hodná, ahoj" zavěsila jsem.  Tentokrát jsem už neřešila slzy, které mi proudem stékaly po tvářích... Nechala jsem je... Ať odejdou sami...