Už navždy! ... snad.

ani mě nehne

„Ježiš, já fakt nenávidím čtvrtky... Aaa" přišla jsem domů a šla do kuchyně.

„Ahoj" pozdravila mě malá holčička, která seděla na židli v kuchyni.
„Ježiš fuj, to jsem se lekla" nadskočila jsem pomalu o dvacet čísel.

„Čau" pozdravila mě Mery, která stála u kuchyňské linky, předtím jsem si ji nevšimla.
„Nazdar... Kdo kdo... Kdo to je?" Zeptala jsem se rozpačitě.

Mery neváhala a hned mi odpověděla.

„to je Karolínka, byla sama v parku... Teda ajkoze ne sama... Ale prostě je to složité... Její babička mela infarkt... Karolínka maminku už nemá... No a babička je v nemocnici... Kvůli tomu infarktu... A Karolínka ji utekla, když se to stalo... A našla jsem ji v parku..." Vysvětlovala mi Mery. Ovšem, na mě až moc složitě.

„Co?!" Nechápala jsem.

„Proste tu chvíli bude, než se její babička uzdraví... S Agi ze sociálky se znám, a Kája by stejně musela k pěstounům... A u nás se jí líbí že jo?"

„Jojo je to tu supel" usmála se Kája od ucha k uchu.

„Že ti nevadí, když tu zůstane?" Usmála se na mě Mery.

„Pokud nebude v mém pokoji, tak mi to je jedno" otočila jsem se na patě a vydala se po schodech nahoru.

„Zajdeme za babičkou do Nemocnice?" Zeptala se Kája.
„Jo, určitě, však jsem ti to slíbila." Usmála se na ní Mery.

„Majdo, půjdeš s námi?" Podívala se za mnou ještě Mery.

„Ani mě nehne" otočila jsem se za ní a bouchla dveřmi. Bylo mi fakt mizerně a neměla jsem chuť řešit nějaké malé děcko, které u nás pár dní bude. Mám na práci spoustu důležitějších věci, které bych si potřebovala vyřešit. Tedy, které bych si spíš měla vyřešit. A tak jsem si jen lehla na postel a zavřela na chvíli oči.

Po chvíli jsem slyšela, jak Kája s Mery odcházejí na urgent... A chvíli po tom už jsme usla a spala až do dalšího rána.