Už navždy! ... snad.

prstýnek

Šel jsem pomalu do práce... Od Emy jsem věděl, že tam Mery už po dlouhé době zase bude. Sáhl jsme si do kapsy a zkontroloval jestli mám prsten. Tmavě rudá krabička byla pořád v mojí kapse, na stejném místě, jako před pár minutami. Na urgent už to bylo jen pár kroků a já jsem se koukal jako smyslů zbavený.

Když jsem dorazil na urgent Mery jsem ještě neviděl. Na příjmu ale seděla Ema s Romanem. Oba mi gesty naznačili, že je Mery zrovna u sebe a tak jsem opatrně proklouzl na lékařák. Stihl jsem to jen tak tak, protože ve chvíli, když jsem zašel za roh, Mery zrovna vyšla z kanceláře.

Zastavil jsem se a chvíli na ní koukal. Na ústech měla nasazený svůj přirozený úsměv, který hned rozzářil celý urgent. Vlasy měla učesané do drdolu a přes mundur už začínalo pomalu jít vidět její mírně zvětšené břicho. Člověk by si toho ale nevšiml, kdyby nevěděl na co se koukat.

Těsně jsem uhl jejímu pohledu, když se podívala mým směrem a zamířil jsem konečně na lékařák. Převlékl jsem se do munduru a prstýnek si přenesl z kapsy kalhot do kapes munduru. Hned potom jsem se vydal na příjem.

Cestou jsem si ještě opakoval co přesně chci Mery říct. Co všechno by to mělo obsahovat a proč jí to vlastně chci říct, když v tom jsem naboural do o něco málo staršího sanitáře s vozíkem na úklid.

„Ježiš mladej co tu děláš, na co koukáš..." Začal si hned stěžovat sanitář.

„Prominte pane... Zadíval jsem se mu na cedulku... Váňo ale já mám na práci mnohem důležitější věci, než tady poslouchat vase poučky" zadíval jsme se na něj přísně a pokračoval dál v cestě.

Váňa se za mnou jen otočil a něco si pro sebe zabrblal ale co, to už jsem neslyšel. Byl jsem už totiž na příjmu a schránek jsem se po Mery... Po Kom taky jiném...