Už navždy! ... snad.

kamarádka

Stoupla jsem si a koukala na ně. Na Davida a tu o pár let mladší a hezčí dívku.

Dávalo mi dost práce, abych se udržela a nezačala hned brečet. Zhluboka jsem dýchala a pravou rukou se držela za břicho.

„Daví, kdo je ta ženská?" Zeptala se blondýnka, která měla ještě pořád zaháknutou ruku o tu Davida.

„Mylsim že bys měla jít" řekl jí David.

„Co já? To spíš ona ne?" Dívala se na mě divně a ja se pořád usilovně snažila nebrečet.

„Ne, myslím že bys měla jít ty..." Řekl a podíval se jí přímo do očí. Jinak než se koukal vždycky do těch mých, ale toho jsem si v tu chvíli moc nevšímala.

Ona se ale ani nepohla a tak jsem zareagovala já.

„Ne v pohodě, běž si se svou novou přítelkyni domů, určitě máte na večer parádní program, já si poradím sama..." Řekla jsem, div jsem se nerozbrečela.

„No vidíš Daví, tvoji kamarádce nevadí, když odejdeš, tak pojď, za pár dní odjíždím, tak ještě ať si tě můžu pořádně užít" otočila jedním ladným pohybem Davida a už si to oba kráčeli z kopce dolů.

To oslovení kamarádka mi nejvíc lámalo srdce... A David ji na to Merkel nic... Ani pouhopouhé ne...

Teprve, když jsem osaměla, tak jsem se z plna hrdla rozbrečela.

Už asi nadobro jsem přišla o svojí první a jedinou lásku, které se dala jako láska počítat a zároveň taky o svojeho nejlepšího kamaráda a otce mého dítěte... Tohle byl zaručeně nejhorší den mojeho života a to ještě ani neskončil...

Než jsem se uklidnila a dostala se zase zpátky domů, bylo už kolem půl 10.

„Čau" zavolala na mě ségra, když slyšela, že jsem přišla domů. Já jí ale neodpověděla, neměla jsme na to sílu ani náladu.

Lehla jsem si na gauč, a vůbec neřešila, že mám na sobě pořád sako a šaty, prostě jsem jen tak ležela a nechala celý svět okolo sebe být...
Po pár minutách jsem úspěšně usla a spala až do rána.