Už navždy! ... snad.

pondělí

Po pohřbu bylo dost rychle. Obřad... Smuteční hostina a už jsme šli domů...

„No... Ségra... Už jsme definitivně samy" chytla jsem Mery za ramena.
„Hm..."
„Holky vy nejste samy... Nikdy jste nebyli... Máte mě... Úžasné kamarády... A za chvíli přijde i ta naše malá rozumbrada" přišel k nám David a pohladil Mery po břichu.

„David má pravdu... Nikdy jsme nebyli samy" opřela si Mery hlavu o jeho rameno.

Pozorovala jsem je. Neskutečně jim to spolu slušelo, těšila jsem se na to, až bude svatba a oni budou definitivně spolu. Usmála jsem se na ně a dal pokračovala v chůzi domů.

Víkend zmizel tak rychle, jako přišel. Čekalo nás zase pondělí a s ním hned i úterý... A začátek zase normálního režimu se spoustou učení.

S tímto režimem jsme samozřejmě začala zase nestíhat, takže jsem začala tím že mi ráno malém ujel vlak. Ten měl pak zpoždění kvůli výluce na trati... A tak nám ujelo i metro, jediné štěstí že jezdí co 2 minuty, takže jsme 2 minuty trčeli na Hlaváku a čekali na další. Pak jsme běželi do školy a jen tak tak jsme doběhli na první hodinu češtiny.

„Čau, kde jste?" Ptala se hned Julča.

„No tu jsme nevidíš?" Usmála se na ní Pája.
„Vidim, ale ještě před 10s jsme vás neviděla, chcete aby vás ta úča snědla zažíva za minutu zvoni" vysvetkovala Julča.

„My víme, ale jsme tu, takže pohoda... A příště jedem o 10 min dříve" otočila jsem se na holky a ony obě souhlasně přikrývly.
A takhle nějak chaoticky začal můj nový  školní rok.