Už navždy! ... snad.

otec...

„Tady... Tady na tomhle pokoji je tvoje babička..."
„jo.... Babiii" vtrhla Kája dovnitř, div neskočila babičce kolem krku.

„Kájo, opatrně. Babička je po operaci, musí moc odpočívat. Nemůžeš na ní takhle skákat." Sundala jsem malou Káju z lůžka, na které se zrovna sápala.

Její babička byla ještě v umělém spánku.

„Ona spí?" Ptala se Kája.
„Jo, aby se rychleji uzdravila víš... Ale ten obrázek ji tu můžeš nechat." Usmála jsem se na ní.

„Tak jo, ahoj babi, ať je ti zase dobře" položila Kája obrázek na noční stolek a hned jsme zase odešly.

„Uzdaví se že jo?" Zeptala se mě Kája hned co jsme odešly. „Jo, neboj... Tvoje babička je silná... Určitě bude zase brzy v pořádku." Usmála jsem se na ní.

Káju jsem nechala se sestřičkou a zašla za Agi, která zrovna byla u Jirky v kanceláři.

Když jsem vešla dovnitř, překvapilo mě, že je vevnitř David. Seděl naproti Jirkovi, vedle Agi, která měla na starosti právě Kájin případ.

„Ahoj..." Pozdravila jsem se všechny. David vstal z židle a pustil mě si sednout místo něho.

„Děje se něco?" Zeptala jsem se, když jsem viděla všechny ty podivné pohledy.

„Mery, musela jsem kontaktovat biologického otce od Karolínky, který byl uvedený v jejím rodném listě... Zjistilo se že o tom že má skoro 4 letou dceru vuebc neví..." Začala Agi. Já ale pořád nechápala na co naráží...

„No a co teda... Zůstane u nás nebo si ji vyzvedne?" Zeptala jsem se nechápajíc vážnost situace.

„Mery zůstane u vás..." Přidal se do toho Jirka... „Víš, je to krapet složitější zlato" přidal se i David.

„Co se děje? Já vás nechápu... Vypadá to jakoby se stalo Bůh ví co, ale vážně nenapadá, na co tu narážíte, nebo co se vůbec děje. Může mi to už konečně někdo prosím vysvětlit?!" Řekla jsem možná až moc důrazně.

David ke mě přišel a klekl si přede mě, tak aby se mi mohl koukat přímo do očí...„To já jsem napsaný v rodném listě... To já jsem její otec..." Řekl tím nejvážnějším tónem, jaký jsem z jeho úst kdy slyšela vyjít.