Už navždy! ... snad.

rada na začátek

Jak jsem mohl něco takového dopustit... Jak jsem to mohl takhle posrat... Takhle totálně zesrat úplně všechno...

„Kurva!" Kopl jsem do stolu.
„Au! Doprdele" sedl jsem si na zem. Naproti mě bylo zrcadlo. Nemohl jsem se na sebe ani podívat.
Odešel jsem od Adély... Beze slova... A prostě se na ní vykašlal. Ona nebyla to co jsem chtěl, to co jsem potřeboval, byla to chyba... Největší chyba mojeho života.

A navždycky se za ní budu nenávidět. 

Sedl jsem si na gauč, který jsme na lékařáku měli. A snažil se vymyslet, jak tohle urovnat, jak zase získat Mery zpátky... jak získat ji i to malý... Lehl jsem si a zavřel oči. Snažil jsem se něco vymyslet tak usilovně, že jsem za chvíli usnul.

Když jsem se probudil, zjistil jsem že na protějším gauči sedí Ema.

„Áaaa heleme se, kdo se nám uráčil vstát" usmála se Ema a dala si nohu přes nohu.

„Co tu děláš?" Zeptal jsem se rozespale.

„Co asi, snažím se ti pomoct... Roman mě o to poprosil... A já vážně neunesu to jak je Mery smutná... Jo mimochodem to že ti pomůžu neznamená, že si o tobě nemyslím že jsi debil." Mluvila Ema tak rychle, že jsem měl malém problém její slova pochopit.

„jo... Jasný... Děkuju" Řekl jsem

„No být tebou, tak zatím neděkuju... Zatím ještě nevíš, co tě čeká... Takže poslouchej... Být tebou, tak si dělám poznámky." Ušklíbla se na mě.

„Fajn, takže... Co bych měl podle tebe dělat?" Zeptal jsem se jí.

„Rozejdi se s tou courou a požádej Mery o ruku" řekla, zvedla se z gauče a beze slova odešla.

„Počkej a jak??" Volal jsem za ní, ale už mě neslyšela. Byla pryč...