Už navždy! ... snad.

pozdravuj mámu

Když jsem dorazila na urgent, bylo už něco po čtvrté odpoledne. Správně jsem si pamatovala, že měl mít Michal službu, taky by bylo divné kdyby ne, když jsem ten rozpis tvořila já.

Narazila jsem na něj hned na příjmu. Konverzoval s mojí zástupkyní Kájou. Kája dělala zástupkyni i moji mamce, byla o něco starší než já, ale ne o moc, měla blonďaté vlasy, vždy sepnuté do culíku a taky na ní byl spoleh, což moc obvykle nebylo. Najít na urgentu někoho komu můžete věřit a dělá to co má je hodně ojedinělé.

„Je ahoj Mery, ty už nejsi na chatě?" Všimla si mě hned Kája.

„Ne už ne" usmála jsem se na ní.
„Zajdu za mámou jo?" Řekla jsem a pokračovala dál v cestě na oddělení, kde byla už nějaký ten čas máma.

Jako vždy jsem zaklepala a vstoupila dovnitř. Věděla jsem, že mi jako vždy nikdo neodpoví, ale tak nějak jsem věřila v to, že se jednoho dne odpovědi dočkám.

Vevnitř byla sestřička, kterou jsem za těch 6 let už moc dobře znala. Stará se o mámu celých šest let co tu leží.

„Ahoj" pozdravila jsem jí.
„Ahoj, nechám vás tu... Až budeš odcházet tak mi prosimtě řekni" usmála se na mě a odešla.

Asi nějak vycítila, že bych potřebovala mluvit s mámou sama... Pokud možno...

Sedla jsem si na židli vedle její postele a chytila ji za ruku.

Zrovna ve chvíli, když jsem na ni chtěla začít mluvit se mi rozzvonil telefon.

Zase mi volala Majda. Dneska už podruhé.

„Ahoj, co se děje?"
„To bys mi spíš měla říct ty ne? Co se děje Mery? Proč nekomunikujes? Co se mezi tebou a Davidem stalo?"
Majda měla tolik otázek a já ani na jednu neznala odpověď.
„no tak Mery mluv semnou..." Pobízela mě Majda.

Tak moc jsem ji to chtěla říct, ale nevěděla jsem jak...

„Mery David odjel... Nejspíš za tebou... Nechal nás tu jen tak... A já vážně ne..."

„Cože?" Skočila jsem ji do řeči „On vás tam nechal?"

„Jo odjel bez pomalu bez jediného slova pryč... Jako ty..."

Tím mě Majda na dostatečně dlouhou dobu umlčela.

„Rano pro vás přijedu. Buďte připravené, budu tam nejpozději v 10"

„To jako hodláš jet v noci?"

„Jo, to jako hodláme jet v noci... Stejně bych neusla..."

„A řekneš mi teda, co se mezi vámi stalo?"

Polkla jsem... „Uvidime se zítra... Třeba se to do té doby urovná..."

„Fajn... Tak držím palce... A pozdravuj mámu"

„Urcite budu" pousmála jsem se a hovor ukončila.

Otočila jsem se směrem za mamkou a pomalu se jí snažila všechno vysvětlit. Stejně tak jako jsme to se ségrou už pár let dělaly, když nám bylo smutno, a nebo jsme se jen chtěli prostě někomu svěřit... Máma tu pro nás vždycky byla ať už při smyslech nebo v komatu, vždycky to byla jediná jistota... A proto ségra přesně věděla, kam půjdu...