Už navždy! ... snad.

kumbal

Když mi volal můj gynekolog, že se mu uvolnil dřívější termín, byla jsem samozřejmě ráda. Hned jsem řekla Káje, že si na chvíli odskočim a hned za ním zamířila.

Věděla jsem co mě čeká a za chvíli jsme už vycházela z ordinace pana doktora a měla namířeno zase zpátky na urgent. Věděla jsem ale jednu věc, má kterou jsme vuebc nebyla připravená a vůbec jsme nevěděla, že se to dneska dozvím. Byla jsem z toho celá rozhozená a očividně to na mě bylo i vidět.

„Tak co Mery, už jsi zase k dispozici?" Zeptala se mě Kája, ale já vuebc nepochytila že se mě na něco ptá... Jenom jsem zamířila k sobě do kanceláře a sedla jsem si na svou židli. Chvíli jsem jen seděla a čumela do blba, když se ozvalo zaklepání.

„Ahoj, prosimtě nevíš kde je doktor Vilkin... Nemůžu ho nikde najít a vezou příjem..." Ptala se mladá sestřička.

„Nevim kde je, ale podívám se po něm... Hned ho sem přivedu" zvedla jsem se ze židle a šla se po Romanovi podívat.

Jako první mě samozřejmě napadl lékařák... Ale tam nebyl... Tak jsem zamířila do bufetu a tam jsem na něj taky nenarazila, pak mě napadlo, že by mohl být u Davida v kumbale... A tak jsem tam zamířila. Když jsem ale otevřela dveře kumbalu, s údivem jsem zjistila co, a hlaveň kdo v něm je a všechny vás ujišťuji, že to byla asi ta nejvíc romantická vec, co jsem kdy viděla.

Všude kolem byli rozmístěné svíčky různých barev a vůní, na zemi byli poházené okvětní plátky růží... Červených růží... Na stěnách byli fotky... Fotky mě a Davida... Od našeho dětství až po současnost... A přes celý kumbal se linula naše písnička...

Tak jsem se na tu krásu soustředila, až jsem se lekla, když z poza dveří vyšel David.

„Ahoj..." Usmál se na mě mile a já mu úsměv zdvořile oplatila.