Už navždy! ... snad.

Karolínka

Seděla jsem doma a pila svou ranní kávu.  Majda byla ve škole a David v práci. Zařizoval s Jirkou laboratoř, pro svůj výzkum. Těšil se na to už hodně dlouho a konečně to přišlo. Původně jsme měla jít s tím, ale byla jsem, nakonec jsem to přehodnotila, příliš mi to zbytečné. Radši jsem se rozhodla užít si den volna, nez stavit den s budoucím manželem a strejdou konverziavním o věcech, kterým díky nedostudované medicíně stejně nerozumím.

Zapla jsem si televizi a chvíli koukala na svůj oblíbený seriál. Po chvíli jsem ale televizi vypla a šla jsme se ven projít. Na to že už byl skoro konec září bylo venku opravdu pěkně. Svítilo sluníčko, listí už se začínalo zbarvovat a všichni co mohli, si venku užívali krásné podzimní pohody.

Sedla jsem si na lavičku v parku a poslouchala to ticho. Nebylo slyšet nic, jen praskání listí co tu a tam prošli kolem. Najednou jsem ale mezi zvuky zaslechla něco jiného. Lehký dětský hlásek. Který se čím dál tím víc přibližoval ke mě. Otevřela jsem oči a viděla, že je mě běží malá holčička. Mohl ji být tak rok a něco... Maximálně dva.

Podívala jsme se kolem, ale nikde nikdo nebyl. Když teda nepočítám těch pár hokejistů, kteří touhle dobou v parku cvičili.

Holčička doběhla až ke mě.
Měla hnědé vlásky, krásné modré oči a naprosro nádherný úsměv. Chytila mě za stehno a pomalu vyšplhala na lavičku vedle mě.

Postavila jsem se a znovu se rozhlédla kolem. Nikde nikdo... Už i hokejisti byli pryč.

Naklonila jsem se nad malou brunetku a opatrně se jí zeptala.

„Ahoj, jak se jmenuješ?"
„Kalolinka" usmála se na mě holčička.
„A Karolínko, kde máš maminku?" Zeptala jsem se jí mile a opalatla jí její vřelý dětský úsměv.
„Maminka je v nebíčku, žíká babička"
„A babička je kde?" Zeptala jsem se jí?

Karolínka slezla z lavičky a podívala se nejdřív doprava a pak doleva.
„Já nevím" pokrčila rameny a znovu nahodila ten svůj okouzlující úsměv.