Už navždy! ... snad.

toto není konec ale druhý začátek

Jako každý den už skoro dva měsíce, jsem na Mery čekal před domem.
„Ahoj" pozdravil jsem jí z úsměvem na rtech.
„Ahoj" oplatila mi zdvořile úsměv. „Nesu ti snídani" podala mi kousek housky v papírovém ubrouzku.
„Děkuju, jsi hodná" usmál jsem se na ní a housku si od ní vzal.

Společně jsme se vydali do práce, měli jsme to takových 10 minut, nebylo to ani daleko ani blízko, ale cestu jsme oba moc dobře, za ty dva roky znali, a ještě k tomu když si má člověk s kým povidat, tak to jde opravdu rychle.

Když jsme byli skoro u nemocnice, tak jsem se Mery zeptal
„Tak co, už se k tobě můžu zase nastěhovat?" usmál jsem se na ní po chvíli naší cesty.

Mery se na ně podívala, její pohled mě vyděsil, víc než cokoliv jiného. Po chvíli se však změnil v příjemný úsměv. Mery sáhla do kapsy své mikiny a vytáhla prstýnek, který ode mě dostala před prázdninami. Navlékla si ho na prst a znovu se usmála. „Jo..." Řekla v zápětí.

Nenapadlo mě nic lepšího, než jí políbit... A tak jsem se k ní nahnul a dlouze a vášnivě ji políbil. Tohle mi celé ty dva dlouhé měsíce, co jsem znovu usiloval o její přízeň, chybělo... A jak. Objal jsem jí a dlouze ji držel. Nechtěl jsem ji už nikdy pustit a už nikdy o ní přijít. Zakázal jsem si veškeré hlouposti už před jistou dobou a myslel jsme to absolutně vážně.

„Daví, ale víš co to bdue obnášet žejo?" Chtěla se Mery projistitu ujistit.

„Neboj, už nikdy neplánuju takovou koninu... A tím slovíčkem nikdy myslím opravdu NIKDY... Už si nikdy a to opravdu nikdy nedovolím ublížit tobě, nebo té naší malé princezně... Miluju tě Mery... A už nikdy tě nezradím... Navždy budu při tobě stát a navždy se ti budu věnovat, jak jen budu moct... Už vážně nidky o tebe nechci přijít, protože.... To co jsem teď za ty dva měsíce zažil bylo strašné... A ja, já tě vážně moc miluju..." Chtěl jsem ještě pokračovat, ale Mery mě znovu políbila.

Už jsme byli zase spolu... Už navždy!... Snad...