Už navždy! ... snad.

příjem

Seděl jsem na lékařaku a opakoval jsem si ještě nějaký věci před atestací.

„Ahoj" vešla dovnitř Mery, dala mi pusu a sedla si vedle mě na židli.

„Čau, jaktože jsi přišla tak pozdě? Před chvílí jsem byl u tebe v kanceláři a ještě jsi ta nebyla." Odložil jsem na chvíli knížku.

„Byla jsem ještě za mámou"

„Aha a jak to vypadá?" Zeptal jsem se jí opatrně.
„Pořád stejný..."
„Aha... To mě mrzí..."

„No... A jak to jde tobě?" Usmála se Mery a vzala si do ruky knížku, kterou jsem měl v ruce ještě před chvílí já.
„Myslím, že bych to měl zvládnout"

„Jo?"

„Jo... Nebo mi snad nevěříš" zasmál jsem se a posadil ji na svůj klín.

„No nevím... Ale když jste se pane doktore tolik učil, tak byste to zvládnout měl ne?" Zasmala se a dala mi ruce kolem krku.

„Ja myslím že jo..."

„Jirka je vlastně v komisi taky že?"

„Jojo"

,,Tak to zvládneš..."

,,myslím, že bych to zvládl i bez Jirky..."

,,Jo?"

,,Jo" zasmál jsem se znovu.

Najednou jí cinkl mobil a přišla jí esemeska. Vytáhla ho z kapsy a přečetla si jí. 

,,Vezou nám příjem" řekla a postavila se.

,,Tak jdem?" zeptal jsem se jí a postavil se vedle ní.

,,Ne... ty máš tu atestaci..."

,,Máš snad někoho jinýho kdo by si ten příjem vzal..."

,, Já nevím asi ne..." 

,,Tak neblbni a pojď..." řekl jsem jí a otevřel dveře.

,,Tak jo... ale kdyby tě mohl někdo nahradit, tak se nahradit necháš jasný" 

,,To nebude potřeba... neboj... ta atestace je stejně až odpoledne..." řekl jsem, ale když jsem uviděl její pohled, tak jsem ještě rychle dodal ,,....ale samozřejmě se vystřídat nechám" usmál jsem se, dal jí poslední pusu a společně jsme vyrazili na příjem.