Už navždy! ... snad.

žádost o ruku

Úsměv... To mi stačilo k tomu, abych se tolik nebál položit tak zásadní otázku v našem životě.

Ona stala naproti mě... Rozplývala se nad tou krásou a koukala se mi do očí...
Klekl jsem si... Vytáhl prstýnek... Polkl a zeptal se...

„ Mery... Jsi štěstím mého života... Moje první dětská láska... Nejlepší kamarádka... A milovaná spolubydlící... Jsi jedinečná bytost, s kterou moc rád trávím dny i noci... Jsi naprosto dokonalá ve všem co děláš... A já jsem strašně vůl, protože to co jsem udělal byla chyba a takové chyby nejdou  jen tak přejít... A to aj samozřejmě vím... Ale... Mery... Já tě miluju... Miluju tě nejvíc na celém světě a vždycky milovat budu... Nechci o tebe přijít... Zase... Tehdy v šesté třídě... Když jsme šli každý na jinou školu jsem denně strávil několik hodin prohlížením našich starých fotek a videí... Moc jsi mi chyběla a když jsme se tehdy po pomalu víc než osmi letech potkali znovu na škole a já si všiml toho tvojeho překrásného úsměvu, tak jsem se do tebe znovu zamiloval... Říkal jsem si... No není to osud, že jsme se znovu potkali... Co když k sobě vážně patříme... Ta stará dětská láska se vrátila a byla ještě silnější než kdy předtím...
Jak už jsem několikrát říkal... Tak jo, vím že jsme vůl, přinejlepším ten největší vůl na tomto světě, ale jsem tvůj vůl... a miluju tě nejvíc, jak jen můžu... A byl bych moc rád... Kdyby ses stala mou ženou... Nemůžu dopustit aby naše dítě vyrůstalo bez táty... A ty bez milujícího manžela.. Takže se tě ptám Mery... Vezmeš si mě?" Polkl jsem a vytvořil na tváři ten nejlepší úsměvy jaký jsme uměl.

Mery se z očí začaly kutálet slzy... „já... Já nevím... Jsi vůl... A to vážně prvotřídní vůl... A tohle je vážně úžasný... Taky tě miluju, ale prostě já ti nedokážu jen tak z čista jasna odpustit... Chápeš... Tohel nemůžu jen tak přejít... Tohle není jen obyčejná partnerská hádka... tys mě podvedl... A já nemůžu dopustit, že naše dcera bude žít s někým, kdo mi byl nevěrný... Dej mi čas... Tohle si musim  vážně promyslet..." Utřela si rukou slzy a odešla.

Ještě chvíli jsem tam klečel a vstřebával co že mi to vlastně řekla... A pak jsem se pousmál... „Já budu mít dceru..." Řekl jsme si pro sebe... Tohle mi přišlo jako slušný začátek...