Už navždy! ... snad.

máma

Když jsem Majdě zavolala, myslela jsem, že ji zvládnu říct všechno hned, ale stačilo vyslovit její jméno nebo jen na ní pomyslet a z očí mi žáci téct zase slzy.
Seděla jsem s Davidem v pokoji. On mě držel za ruku a já pozorovala její bezvládné tělo přikryté bílím prostěradlem.

Byli jsme zrovna na příjmu, když mi volala doktorka, že se její stav prudce zhoršil... Po víc jak šesti dlouhých letech právě dneska. Když jsme doběhli na pokoj, doktorka už mamku resuscitovala... Už v tu chvíli byla prakticky mrtvá. Začala jsem zuřivě křičet a brečet... Chtěla jsem jít za ní... Zachránit jí, ale ve svém stavu bych to stejně nezvládla... David mě objal a snažil se mě utišit. Moc dobře vědět, co pro mě mamka znamenala, a jak moc jsem se těšila na to, že se jednou probudí. Když jsme pak po několika minutách v Davidově objetí slyšela vypnutí přístrojů a nahlášení času smrti, věděla jsem že je to konec... Naše mamka navěky usla...

Všechno se to stalo tak rychle... Ještě v 8 jsme seděli na příjmu a mysleli si, že to bude další pohodové pondělí... A o hodinu později už mi volala Majda... Jako starší sestra bych jí to měla říct... Věděla jsem to, ale nevěděla jsem jak... Nebyla jsem toho schopná... A tak když Majda přišla a uviděla přikrytou mamku. Udělala úplně to samé, co já před víc než hodinou....

V tu chvíli jsem se ale sebrala a došla za ní. Majda usilovně brečela, měla červené oči od pláče a slzy se jí kutálely po tvářích neuvěřitelnou rychlostí... Já jsem měla příšerně rozmazanou řasenku a moje oči vypadali, jako bych půl roku nespala, ale vzchopila jsem se a chytla svoji mladší sestřičku za ramena.

„Majdo, poslouchej mě je to strašný, já vím... Je to děsivý...a je to taky naprosto příšerný... Ale zvládly jsme to spolu doteď, tam to zvládneme i teď ne?" Podívala jsem se jí do jejich nádherných modrých očí, které přesně kopírovali ty, které patřili naší mamce.

Majda neodpověděla, jen mě pevně objala a po chvíli dodala... „Bude mi moc chybět..."