Už navždy! ... snad.

pauza

„Večer si připijeme něčím lepším... Zvu vás" usmál jsem se na partu svých nejlepších přátel, se kterými jsem seděl v bufetu a oslavoval úspěšnou praktickou část atestace.

Všichni jsme prošli... Ale byli jsme teprve v půlce... „Nesmíme to ale zakřiknout, takže budeme oslavovat s mírou" řekl jsem a znovu jsme si přiťukli hrnky teplé kávy z našeho nemocničního bufetu.

„David má pravdu, tu největší oslavu bychom měli nechat na pondělí" souhlasil semnou Roman.
Ema, která seděla vedle něj, měla opřenou hlavu o jeho rameno a souhlasně přikyvovala.

„Tak v sedm v nonstopu?" Zeptal jsem se.

„Jo" řekla Lucka za všechny, potom co si prohlídla jejich výrazy.

„Fajn, tak v sedm... Ani o minutu později" řekl jsem že srandy...

„Ale fakt, budem oslavovat s mírou, velkou oslavu můžeme udělat až v pondělí... Ale teď, když máme za sebou jenom půlku, tak to nechci zakřiknout" řekla hned Vali.

„I tak si ale myslím že tu teoretickou část zvládneme v pohodě. Četla jsem práce od vás všech a všechny jsou naprosto dokonalý" usmála se Lucka a dopila svou kávu.

„To bych sice neřekla... Ale snad to bude stačit" řekla Vali, která jako vždy myslela hned na nejhorší.

„Ježiš Vali, nebuď takový pesimista... Vybrala sis skvělý téma a přidala k němu naprosto dokonalý spravování... Jestli ti tu atestaci nedají... Tak si za nimi osobně dojdu a pěkně je tam seřvu" chtěla Lucka bránit svou kamarádku, ale Vali ji hned zastavila.

„Lucy prosimtě jen to ne... Nebo tu atestaci nedají ani tobě..."

Společně jsme se zasmáli a jelikož jsme už měli po pauze, tak jsme se rozutekli všude možně po celém urgentu a nezbývalo nám nic jiného, než vydržet do konce směny.