Už navždy! ... snad.

srdíčko

Mávla jsem na Káju a zamířila k východu. Chtěla jsem ještě zajet koupit si nějaké jídlo a pak dojet domů a alespoň chviličku si odpočinout, před tou dlouhou cestou, která mě čekala.

Nasedla jsem do auta a pořád svírala v ruce ten papír... Ten osudný papír na kterém bylo všechno napsané. V hlavě mi pořád znělo osudné „Gratuluju" které vypadlo z pusy mého gynekologa, když jsem u něj před chvílí byla. Z hluboka jsem se nadechla a položila papír vedle sebe na sedadlo spolujezdce.
Opřela jsem se hlavou o sedadlo a na chvíli zavřela oči. V hlavě se mi znovu a znovu přehrávala jedna a ta samá scéna, která mi tolik ublížila... „Jak vůbec mohl něco takového říct... "
Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají další slzy a rozmazáváji mi zbytek mé řasenky.

Rukou jsem si slzy utřela, zapla si pás a nastartovala auto. Vyrazila jsem rovnou domů, protože mě z toho všechno přešla chuť k jídlu, jediné na co jsem pořád musela myslet byla jeho slova, které vypustil ze svých úst té noci a taky jeho ladný příjemný úsměv, který jsem milovala už jako malá...

Nedokázala jsem pomýšlet na to, že něco s takovým úsměvem, dokáže říct něco, co vám ublíží natolik, že ztratíte chuť dělat naprosto cokoliv...

Domů jsem dorazila za pár minut. Otevřela jsem dveře do bytu.

Nevím, jestli jsem čekala že tam David bude, ale když jsem přišla do prázdného bytu, kterým se rozléhalo jen tikání ručiček našich hodin v kuchyni, tak jsem ještě víc posmutněla.

Mrzelo mě, že se mezi mnou a Davidem něco takového stalo... Ale tohle nemůžu jen tak přejít a jít dál... Takhle mu nemůžu říct pravdu o tom, že jsem těhotná. Prostě nemůžu...

Svalila jsem se na gauč a chvíli jen tak koukala na strop.
„Tik tak tik tak..." Ozývaly se ručičky hodin.

Sekunda za sekundou ubývala a já jen koukala do stropu a mlčky tam ležela.

Po několika minutách, mozan dokonce hodinách jsme se zvedla, znovu sebrala klíče od auta a zamířila znovu do Tater.

Venku už byla tma a světla mi příjemně svítila na cestu. Nebyla jsme vuebc unavená a neustále jsem musela nad vším přemýšlet... David... To malé... Majda... Máma... Všechno mi připadalo tak komplikované... Nevěděla jsem co si o tom myslet... A tak jsem si pustila rádio a poslouchala nejrůznější písničky a noční reportáže...

Díky tomu všemu jsem se ani nenadála a bylo 8 hodin ráno. Zrovna, když jsem projížděla po lesní cestě k naší chatě přisla mi esemeska od Davida.

„Rád bych si s tebou promluvil... Šlo by to? Dnes večer na našem místě? Tvůj D." Přečetla jsme si esemesku nahlas.

Hned co jsem zastavila u chaty jsem mu odepsala.

„Ok, tam v osm budu tam..."

Jako zpětná vazba mi přišlo velké červené srdíčko.