Kuchyňský klub

3. kapitola: Máme tu práci?

„Anie! Vstávej! To snad není možný, že ještě chrápeš. Sakra, vždyť už je 9," řve Nell na celou vilu.

„Někde hoří, nebo co?" bručím a lezu z postele. Z protější strany obýváku kouká rozespalý Emilien. Dneska na vyjížďku nejedou. V plánu je přesun do Barcelony.

„Jedeme až odpoledne ne?" ptá se zmateně Emilien Toniho.

„O to tady nejde," odpoví mu s úsměvem Toni.

„Tak řekneš mi, o co jde?" otočím se na Nell, která pobíhá po obýváku.

„Barcelona se ruší - nebo se spíš přesouvá. Pozítří máme být v Salcburku na pohovoru," zapiští a zatřese se mnou.

„Chceš mi říct, že si nás oficiálně pozvali?" snažím se zpracovat obsah jejího sdělení. V případě našeho zájmu si vás pozveme.... takhle přesně to tam stálo, když jsme tu nabídku četly.

„Jasně, že jo. Chápu - neměla si kafe, tak ti to pomaleji myslí. Ale Anie! Pozvali si nás na pohovor, chápeš to?" V hlavě mi to šrotuje -  IBU si pozvala nás dvě na pracovní pohovor. Je tu možnost - velká možnost - být součástí sportu, který tak zbožňuju. Plus velký bonus - vidět Béčka osobně!!!

„Děláš si prdel?! To je bomba. Nevěřila jsem tomu, že si nás tam vůbec pozvou a teď... To znamená, že jsme v užším výběru? Yes!" Chytneme se za ruce a skáčeme po pokoji. Myslím, že na nás musí být docela zajímavý pohled. Docela se divím, že ti dva ještě neutekli. Jsme totiž jako dva blázni - snad tu nemá IBU někde kameru - nejspíš by nás místo pracovního pohovoru poslali na prohlídku psychiatrie.

Asi po 10 minutách křepčení vyprchá radost a dostaví se realita.

„To ještě neznamená, že to vyjde," řeknu zamyšleně.

„Pravda. Ale už jen to, že tam jedeme je dobrý znamení. Kdybychom se jim nelíbily, pošlou něco ve smyslu - děkujeme za váš zájem, ale nevyhovujete našim představám. Proč by nám posílali pokyny k ubytování a letenku..."

„Cože nám poslali?" vykulím oči.

„Letenky a zamluvili nám hotel."

„Jako vážně? Naše akcie rázem vzrostly. Do háje - kdyby se ti někdo nelíbil - budeš mu posílat letenku a platit hotel? Ne - budeš dělat, že neexistuje. Ha - musíme domů. Nemáme nic na sebe. Ne - musíme nakupovat. To bude lepší. A co uděláme s nima?" kývnu směrem k Tonimu a Emovi, na které jsme v danou chvíli úplně zapomněly. Navíc se dohadujeme česky, takže nám navíc prd rozumí.

„V klidu. Pojedou do Barcelony a my za nima pak dorazíme až to vyřídíme. Máme tam být přeci 14 dní, tak ta naše cesta bude trochu kratší," pokrčí Nell rameny.

...

V rychlosti nahážu věci do krosny. Je štěstí, že tyhle hurá výlety jsou dost pravidelný, takže jsem schopná se zabalit v rekordním čase.

„Hodně štěstí, Anie," usměje se Emilien a obejme mě.

„Díky, Eme. Snad to vyjde. Bylo by to super."

„Jestli vás nevezmou, budou blázni. Až přijedete, tak spolu my dva zajdeme na večeři - jako na oslavu," dodá po chvíli. Hm, zvláštní volba slov.

„Jenom my?" chytnu ho za slovo a podívám se mu do očí.

„Rád bych byl s tebou chvilku sám. Toni je fajn, ale všeho moc škodí, znáš to," rozhodí rukama.

„Jen ty a já a Barcelona." Vlastně proč ne, jsem si jistá, že Nell a Toni taky ocení trochu soukromí....

....