Kuchyňský klub

47. kapitola: Oslo

---vypráví Aneta

Sedím v letadle směr Norsko. Nervozitou mám stažený žaludek, v rukách obracím stránky knížky, kterou jsem si vzala na cestu. Nejsem schopná číst, nejsem schopná se soustředit. Moje hlava prostě nedokáže vypnout jednu konkrétní myšlenku - výsledek návštěvy u Mii. Všechno záleží na tom, co mi řekne. Veškerý trénink posledních měsíců, veškeré úsilí, které jsem do toho vložila - to všechno může přijít nazmar. Vzpomenu si na rozhovor s Egilem, který jsme nedávno vedli.

„Jsi nervózní z toho vyšetření?" zeptal se.

„Jsem. Závisí na něm moje budoucnost."

„Tvoje průběžné výsledky jsou dobré, nevěřím, že by to dopadlo špatně. Nebuď nervózní."

To se mu lehko řekne. Se svým zdravotním stavem jsem se smířila už dávno, ale teď když je tu nová naděje, bylo by hodně těžké se jí vzdát navždy. Snažila jsem sama sebe přesvědčit, že o nic nejde, že i tak můžu žít svůj život - tak jako dřív. Ale bohužel už trénuju příliš dlouho. Biatlon byl vždycky můj život a bude. Jsem si naprosto vědomá toho, že současný způsob mého myšlení je cesta do pekel, ale momentálně bych upsala svoji duši - jen ať můžu zase závodit. Momentálně mě nezajímá nic jiného - chci zpátky. Chci závodit. A chci vyhrávat. I kdyby to měla být jen jedna sezóna. Ať to stojí, co to stojí...

...

Zamířím do luxusně vypadající budovy, která mi spíš připomíná středisko NASA. Usadím se v čekárně, která rozhodně nepřipomíná ty naše v Česku a dám se do čekání. Sice tu nejsem poprvé, ale dnešek rozhodne o všem. Zapluji do měkké sedačky a napiju se vody. Vytáhnu z tašky knížku, ale opět skončím u bezmyšlenkovitého otáčení stránek. Letmo sleduju hodinky a odpočítávám čas, naprosto ponořená do svých myšlenek. Prakticky ani nevnímám, že se v čekárně objevili další pacienti.

„Možná si ji měl pozvat, Johannesi. Jsem si jistý, že tobě by košem nedala," směje se jeden z nich.

„Určitě ne, jsem přeci hvězda," odpoví ten druhý.

„Pánové, pánové, kdybyste se méně chvástali a více se rozhlíželi, tak byste si všimli, že tu nejsme tak úplně sami..." zabručí třetí hlas.

„Promiňte?" ozve se hlas nad mojí hlavou. Zdvihnu oči od knížky a hledím přímo na Johannese Bø. Zdá se, že mě nepoznal. Jak by taky mohl, Aneto! Tenkrát byla tma a viděli jste se jenom na chvilku.

„Máte tu volno?" zeptá se Johannes s úsměvem. Je to už hodně let, ale vypadá líp než tenkrát a rozhodně si je svého vzhledu vědom. Taky je dost nafoukaný - podle toho, co o něm říkala Anie.

„Prosím?" zeptám se anglicky.

„Ptám se, jestli tu máte volno?" zopakuje anglicky a sladce se na mě usměje. Nejspíš si myslí, jak je neodolatelný.

„Jistě," přikývnu a dál mu nevěnuju pozornost. Ještě deset minut a jdu dovnitř.

„Co čtete za zajímavou knížkou?" doráží dál. Zavřu ji, abych mu mohla ukázat název na přebalu: Surrounded by idiots. Ráda čtu knížky v angličtině - jednak mi zlepšují slovní zásobu a téma mi je blízké i kvůli práci, kde je třeba pěstovat vztahy s různými a občas i dost nepříjemnými lidmi.

Konečně mám možnost si prohlédnou i zbytek té jejich party - Vetle Christiansen - takhle zblízka nevypadá vůbec špatně a vedle něj stojí ten, jehož střelecký styl mě velmi zaujal v minulé sezoně - Sturla Lægreied.

„Dost výstižné, řekl bych," řekne Sturla norsky. Udělám zmatený obličej. Alespoň trochu odlehčení při vší té nervozitě.

„Mluv anglicky," doporučí mu Vetle.