Kuchyňský klub

39. kapitola: Obtížná rozhodnutí

„Jsem ráda, že sis na nás taky udělala čas," zašklebím se na Poly, kterou s Pavlíkem potkáme na schodech.

„Trvalo to dýl, než jsem myslela," pokrčí rameny.

„To ti přeju, hele probereme to později - ano probereme to. Po snídani jde Pavlík s klukama na trénink, takže bude čas," oznámím jí svůj plán. Ať si holka nemyslí, že to přejdeme. Nene.

„Tak jdeme," mrkne ségra na Pavlíka a vydáme se na snídani.

...

„Hele je tu strejda Vetle, jak mu šlo pexeso?" zeptá se Pavlík. Pobaveně se otočím na ségru a čekám, co z ní vypadne.

„Nehráli jsme celou dobu pexeso. Taky jsme pracovali a ..." zarazí se.

„A pak co?" zajímá se dál. Tak se ukaž Poly, sama sis naběhla.

„Malovali jsme," usměje se na něj a na mě vrhne vítězný škleb. No, nevím jestli sis pomohla.

„Malovali jste?" podiví se Pavlík.

„Ano, přesně tak."

„A kde máš ten obrázek?" A už je to tady...

„Ten se moc nepovedl, tak jsem ho tam nechala."

„Nepovedl?" položíme s Pavlíkem otázku současně. On se zájmem a já trochu poťouchle.

„Strejda Vetle totiž hrozně přetahuje," pokrčí rameny.

„Asi neměl ořezanou pastelku," dodám a snažím se zadržet smích.

„Ořezaná pastelka je základ, na to by nezapomněl," prohlásí Pavlík, čímž spustí příval mého smíchu. Snídaně je hned o něco veselejší.

„Můžu ještě trochu borůvek, mami?" otočí se na Poly Pavlík.

„Jasně, broučku. V kolik tě má vlastně vyzvednout Adam?"

„V půl jedenáctý, říkal mi to včera odpoledne," odpoví nadšeně.

„Tak to máme ještě chvilku času."

„Uvědomuješ si, že na nás ten tvůj král omalovánek zírá celou dobu, co jsme přišli?" zeptám se, když se Pavlík vzdálí.

„Úplně stejně, jako ten tvůj Johannes," odpoví podobným tónem.

„Není můj a nikdy nebyl."

„A nebude, co?"

„Jsem s Emilienem, to je podstatný a jsem s ním šťastná."

„To ti přeju. Určitě si to v Číně užijete."

„I ty si to můžeš v Číně užít. Ráno mi volala Nell, aby mi řekla, že nepojede. Dahlin souhlasil, že můžeš ty, ale má to jeden háček - Pavlík s námi nemůže."

„Je to skoro měsíc," kousne se do rtu.

„Já vím, proto ti to říkám, když tu není. Rozhodni se sama, nemůžu tě nutit. Odlet je 3. února a návrat někdy kolem 21. Jen bych to potřebovala vědět do neděle, Dahlin musí zařídit papíry a tak."

...

„Tak povídej, jsem napnutá jako kšandy," spustím na ségru, jakmile odevzdáme Pavlíka do rukou Adama a my dvě se vydáme do kavárny.

„Co ti budu povídat, byl skvělej."

„No, to jsi mi toho řekla," protočím oči.

„Víš, zpočátku dělal, že nemá zájem, tak jsem tomu musela trochu pomoct...." začne vyprávět. Mám co dělat, abych svým smíchem neplašila kolemjdoucí. Je mi Vetleho trochu líto. Když se Apolena k něčemu rozhodne, neexistuje nic, co by to změnilo. Ne, že by zabíhala do nějakých podrobností, ale musela to být jízda.