Kuchyňský klub

43. kapitola: Andělé a Démoni

Po nedělním fiasku jsme s Emilienem zvolili vyhýbací taktiku. Nemluvili jsme spolu, neviděli jsme se, nepotkali jsme se dokonce ani na jídle. Prostě nic. Několikrát jsem zvedla telefon a chtěla mu napsat, ale pak jsem ho zase položila, protože jsem pořádně nevěděla, jak začít. Neděle se přehoupla do pondělí, kde Makulu dělil od medaile jeden terč - bylo mi jí strašně líto. Kdyby spadl, měla by zlato. Bohužel na kdyby se v biatlonu nehraje.

Olympiáda s sebou naštěstí přinesla spoustu práce, kterou jsme museli s andílky vyřešit - hromady příspěvků, živá vysílání, průzkumy bydlení, jídelny a okolí....Část bydlení a jídlo si vzala na starost naše nová posila - Vetle - od aféry s nápisy na oblečení - mu Ralf neřekl jinak než Vetlie a k němu se bez námitek přidala Apolena. Já se mohla věnovat úpravě newsletteru, abych měla pocit, že jsem nějak užitečná.

A pak přišlo úterý. Den, ke kterému mnozí z biatlonistů upíraly své zraky. Quentin - jakožto muž ve žlutém a jasný favorit na výhru v tomto závodě. Johannes - jakožto největší naděje Norska. Tarjei - jakožto další z favoritů - muž bez individuálního cenného kovu a čerstvý držitel malého křišťálového glóbu. Emilien - jakožto muž zklamaný ze svých posledních výsledků a toužící po své vlastní medaili. No a pak samozřejmě dalších 87 borců. Během závodu jsem myslela jen na tyto čtyři. Upřímně - tu medaili jsem nejvíc přála Emilienovi - samozřejmě a pak taky Tarjeiovi. Jelikož se jednalo o jeho poslední olympijský vytrvalostní závod, věřila jsem, že mu to vyjde. Jeho poslední položka mě neskutečně mrzela. Tolik na tenhle závod spoléhal a jediná chybička mu to celé pokazila. Emilienovo snažení na střelnici pro mě bylo snad ještě náročnější. Nevěřícně jsem sledovala jeho chyby a frustraci, která z něj přímo sršela. Jeho výkony na střelnici a v závodě mi vehnaly slzy do očí a závěrečné umístění bylo snad nejhorší za kariéru. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to moje vina. To já a moje hloupé chování ho tak rozhodilo. Pitomá a blbá Anie. Nejraději bych si nafackovala sama. Na druhou stranu Quentin a Johannes očekávání svých národů splnili a těšili se ze zisku cenných kovů.

Bylo už pozdě k večeru, když to množství povinností skončilo. Byla jsem ráda, že jsem ukořistila k obědu alespoň sendvič a na večeři zhltla špagety. Celou dobu jsem s ostatními trávila u počítače, kde jsme stříhali video, upravovali fotky a kontrolovali nový newsletter, který měl zítra vyjít.

„Jdu za ním," oznámila jsem Poly.

„Myslíš, že tě bude chtít vidět?"

„Já ho musím vidět a chci být s ním. Musíme to vyřešit."

Než se vydám za Emilienem, rozhodnu se zjistit situaci u Quentina, který mi ve zprávě potvrdí, že jejich oslava skončila a mého „snad pořád ještě přítele" najdu v pokoji.

...

Po třetím zaklepání na jeho dveře to vzdávám - buď spí a nebo se mnou prostě nechce mluvit. Krucinál. Tohle je k zbláznění. Ani se nesnažím zadržovat slzy. Konečně se můj život začal dávat dohromady a pak to mojí vinou takhle poseru.

Není však všem dnům konec - na Emiliena narazím u nás - konkrétně ho potkám na schodišti, jak se zřejmě vrací k sobě.

„Ahoj," řeknu potichu a rychle si otřu oči.

„Ahoj."

„Hledala jsem tě."

„A já tebe. Tak jsme se konečně našli," pousměje se. Pousmál se - to je dobrý znamení.

„Půjdeš dál?" zeptám se ho. Přikývne.

Emilien se usadí na židli.

„Emiliene - " začnu.