Kuchyňský klub

41. kapitola: Čas na dobré zprávy

„...no a tím jsme skončili. Další den jen proběhlo focení a pak jsme se vydali každý domů," zakončím své vyprávění.

Nell mě celou dobu trpělivě poslouchá, občas se usměje a občas se zamračí.

„Věříš Johannesovi?" zeptá se.

„Chtěla bych, ale stalo se toho příliš. Věřím, že to musí být těžký se změnit. Otázka je, jak moc to myslí vážně."

„Ještě vloni bych si na vás dva vsadila, i když to tak zpočátku nevypadalo - třeba ve Švédsku, ale pak to Rakousko a tak," zašklebí se Nell. Ve Švédsku bych si z bratrů Bø vsadila spíš na Tarjeie, ve Francii na Johannese a pak - těžko říct. No a teď mám jasno.

„Copak Švédsko, to bylo akční možná až moc. Od té doby se toho dost změnilo," mávnu rukou.

„Důležitý je, jestli jsi s Emilienem šťastná."

„Jsem a dokonce moc. Teď jsme se nějakou dobu neviděli a hrozně mi chybí. Těším se až se zase uvidíme."

„Vypadáš spokojeně. Jsem ráda, že vám to vyšlo."

„Já taky," přikývnu.

„Už tě pozval do Paříže?" zeptá se Nell.

„Ne."

„Jsem si jistá, že tě pozve. Co mu řekneš?"

„Proč bych ho odmítala?"

„Protože ty a Paříž máte svojí vlastní úmluvu. Vzpomínáš?" usměje se Nell.

„Jo, ty myslíš tohle. To už je dávno."

„Ale pořád to platí, ne?"

„Těžko mu to můžu vysvětlovat."

„Třeba si to pamatuje. Bavili jsme se o tom v Barceloně."

„V tom případě si to hodně rozmyslí. Pozvat mě do Paříže je obrovský závazek," zvážním.

„Takže to pořád platí. Myslela jsem si to," řehtá se Nell. Je fajn, že se zase směje.

„Nech toho, já mu to připomínat nebudu a když mě pozve, tak budu souhlasit."

„I přes to, že sis slíbila, že se do Paříže vrátíš jen s mužem svého života? Životní láskou?" zamrká na mě.

„Ano, protože on to neví a odmítnou ho by bylo nezdvořilé. A navíc když jsme řešili to, co pro mě Paříž a láska znamená, měli jsme vypito spoustu vína. Takže se to nepočítá."

„Antonie, jsi jasná."

„Fajn, tak jsem. Změňme téma - od doby, co jsem přišla se bavíme jen o mně, Poly a poháru. Co ty? Řekneš mi konečně, co se děje? Proč ses vrátila domů?"

„Doma jsem proto, že se musím šetřit a navíc tady mám nad sebou dohled."

„Je to tak vážný, že potřebuješ dohled?" upřu na ní pohled.

„Je to vážný," přikývne.

„Jsi nemocná?" zeptám se jí přímo. Ruka s hrnkem se mi začne třást. Bojím se toho, co mi řekne.

„Ne, neblbni. Jsem úplně zdravá," chytí mě za ruku a usměje se.

„Já jen tohle všechno - jsi u vašich, vyvaluješ se v posteli nebo na gauči. Maximálně nějaká procházka...je to divný."

„Jsem těhotná," řekne mi.

„Moment, cože?" vykulím na ní oči.

„Jsem těhotná," zopakuje.