Kuchyňský klub

37. kapitola: Jeden šok za druhým

Když zastavíme před hotelem, zmocní se mě jistý pocit nejistoty. Od Ralfa vím naprosto přesně, kdo s námi bude bydlet a potom všem, co se za poslední týdny stalo, se necítím úplně komfortně. Francouzi s námi tentokrát nebydlí, takže tu nebude ani Emilien, který by mi dodával odvahu.

V rámci této zastávky bydlíme s Poly společně. Pavlík je z toho nadšený, protože to bude podle něj větší zábava. Pokoj je obrovský, vejdeme se sem se všemi našimi věcmi i s přistýlkou, kde bude spát Pavlík. Sice jim chci nechat manželskou postel, ale prohlásí, že rozhodně nemůžu spát na té malé posteli a že si tam lehne on. Na podporu svých slov rozloží na přistýlce pyžamo a oblíbeného plyšáka - béžového králíka s dlouhýma ušima jménem Bob, který mu bude takzvaně hlídat místo.

Narozdíl od některých týmů vyrazila naše andělská skupina až brzy ráno a na místo dorazíme akorát k obědu. S potěšením zjišťuji, že norský tým má právě trénink a tak si můžeme dát jídlo úplně v klidu.

„Poslyš, potřebovala bych takovou malou laskavost," začne Poly.

„Laskavost?" zdvihnu obočí.

„Pavlíku, skočil bys mi ještě pro džus?" usměje se ségra a Pavlík poslušně odejde pro pití.

„Tak o co jde?"

„Potřebuju, abys dneska pohlídala Pavla. Je to problém?"

„Ne, není. Půjdeme ven na procházku a pak si pustíme nějaký film. Mám hroznou chuť na palačinky, tak si něco ukuchtíme. Proto si ho nemusela posílat pryč. Smím vědět, co máš za program?" zajímám se. Celá ta záležitost mi přijde podezřelá.

„Jdu za Vetlem."

„Kvůli newsletteru? Myslela jsem, že už to máte hotové."

„Potřebujeme doladit ještě nějaké detaily," řekne Poly.

„V pořádku. Vlastně pro tebe mám ještě pár fotek od Emiliena."

„To je fajn, pošli mi je," usměje se Poly. 

„Proč mám pocit, že tam nejdeš jen kvůli newsletteru?" přimhouřím oči.

„Z tebe je hotová slečna Marplová. Dobře, jdu tam a taky kvůli newsletteru," zasměje se pobaveně ségra.

„Jak taky? Co tam ještě budeš dělat?" ptám se. Nejsem si jistá, jestli chci znát odpověď.

„To ti to musím popisovat? Jsem si jistá, že už tě to napadlo," protočí oči ségra.

„Napadlo, ale chci tě slyšet, jak to říkáš."

„Fajn. Jsem děsně nadržená a potřebuju se trochu uvolnit." Musím obdivovat ten klid s jakým mi to oznámí.

„To je prima," vykoktám. Tomu říkám adekvátní reakce.

„Prima? Měla bys vidět svůj výraz, tak do toho - řekni, co si o tom myslíš," ušklíbne se.

„Jsi dospělá, nebudu ti říkat jestli si to máš rozdat..."

„Tady je džus, mami. Co si budeš rozdávat?" přeruší mojí řeč Pavlík. Jejda!

„Rozdávat pexeso, Pavlíku. Jestli s ním máš hrát pexeso, je to tvoje věc," doplním směrem k ségře.

„Maminka bude hrát pexeso?" otočí se na mě Pavlík.

„Ano, má dneska takovou soukromou lekci," odpovím mu a ignoruju vražedný pohled Poly.

„Se strejdou Vetlem? Pořád si píšou a telefonují, víš to? " pokračuje Pavlík. Vida, jak je všímavý. Nevědět, že je Vojty, tak by klidně mohl být Vetleho.