Kuchyňský klub

18. kapitola: Překvapivá odhalení

Uběhne asi minuta. Johannes musí každou chvíli přijít. Přijde mi, že oba tak nějak zvažujeme, co dál. Rozhodně to nebudu já, kdo udělá ten první krok - to jsem mu jasně řekla.

„No, zdá se se, že spontánní akce ti moc nejdou, co?" zeptám se ho pobaveně.

„Co čekáš, že se stane?" Moc váháš, Tarjeii. Být tady místo tebe Emilien, tak už jsme v posteli.

„Jak tak na tebe koukám, tak asi nic. Jdu pomoct Johannesovi, už je tam nějak dlouho."

Než však stihnu otevřít dveře dokořán, Tarjei je rázně přibouchne. Otočí mě směrem k sobě, pevně mě chytí za ramena, ale pak je pustí.

„No ne, to bylo velmi spontánní. Nějak ses nám odvázal, Tarjeii," poznamenám ironicky.

„Takhle se mnou mluvit nemůžeš," řekne.

„Ne? A jak bych teda měla? Nebo bych měla spíš..." větu nedokončím, ale místo toho zruším tu mezeru mezi námi a otřu se svým tělem o jeho. Vidím jak polkne. Tak se ukaž, Tarjeii. Chci vědět, jestli mám pravdu.

Tázavě se na něj podívám, čekám na nějakou reakci. Ačkoliv už ani nemusí nic říkat, jeho výraz mluví za vše. Rozhodně mě nehodlá pustit za Johannesem. Rozhodně ne teď. Času už moc nezbývá, tak na co sakra čeká? Nejprve se lehce otře svými rty o moje. Pak se mi podívá do očí. Ne, na svolení nečeká. Horký tlak jeho rtů mě přiměje otevřít rty a jeho jazyk začne obratně a žádostivě spolupracovat s tím mým. Tělem mi projede vlna horka. Rozhodně už se nechová odměřeně, ne tohle je úplně jiný Tarjei. Nečekala bych, že se mi z něj po tom všem, co jsme si řekli, budou tak podlamovat kolena. Tak nějak mu klesnu do náruče, ale on mě pevně obejme. Síla a odhodlání, které z něj proudí mě nenechává na pochybách. Dneska dojde k porušení hned několika zásad. Můj první norský biatlonista - rychle tu myšlenku zaženu. Teď se chci soustředit jen na něj, jenom na to jak mě svým tělem uvězní u dveří. Rukama mi sjíždí po holých rukách až k pasu, položí mi dlaně na boky a pak se pátravě zaryje konečky prstů do mých stehen. V momentě kdy se začne intenzivně věnovat mému krku a já mám na jazyku tu velmi nebezpečnou větu....

„Anie, otevřeš mi?" ozve se za dveřmi hlas Johannese. Tarjei zakloní hlavu a potichu zasténá. Pustí mě a pomalu ustoupí. Věnuje mi poslední pohled a zmizí v koupelně - takhle by ho Johannes asi vidět neměl. Já otevřu dveře.

„Tarjei už odešel?" ptá se Jossi.

„Ne, je v koupelně. Díky za kafe," vezmu si od něj hrnek.

„Co to máš s vlasama?" zeptá se.

„No, máte tu teplo. Sundala jsem si svetr," rychle uhladím rozčepýřené vlasy a napiju se kávy.

Když po chvíli vyleze Tarjei z koupelny vyměníme si pohled.

„Neměl si být už dávno u Vetleho?" zeptá se ho Jossi otráveně.

„Však už jdu," zavrčí.

„Co ti prosím tě trvalo tak dlouho na tom sbalit si mobil?"

„No, trochu jsem ho zdržela," vložím se do hovoru. 2 páry očí se na mě upřeně zadívají. V Jossiho čtu zvědavost, v Tarjeiových těžko říct.

„Jak jako?" podiví se Jossi a otočí se směrem k Tarjeiovi.

„Potřebovali jsme si něco vyjasnit. A vyjasnili," řeknu a věnuju Tarjeiovi šibalský pohled. Jossi zrovna stojí zády ke mně, tak si to můžu dovolit. Tarjei po mně střelí pohledem. Takže nejsem tvůj typ, co? Jó cukrouši, máš to jistý.