Kuchyňský klub

2. kapitola: Přivedeme vás do varu!

Zakotvíme teda na gauči a snažíme se nějak zabít čas duchaplnou konverzací.

„Obávám se, že to bude na dlouho. Jak znám Toniho..." zašklebí se Emilien.

„Tak klidně můžeme jít spát. Jestli jim to vydrží dlouho, nemá cenu tu sedět."

„Tak dobrou," usměje se na mě a začne si stlát polštáře.

„Počkej, to je blbý. Nemůžeš spát na tomhle divným gauči. Pojď ke mně...spát," dodám ještě, abych dala jasně najevo, co se bude - nebo spíš teda nebude dít.

„Díky, to je do tebe milý," usměje se. Naštěstí nijak nekomentuje moje rozpaky - cítím, jak mi hoří tváře.

Emilien se uvelebí na místě Nell a já se mezitím dojdu převléct do pyžama. Sice mám jen tílko a kraťasy, ale i tak mi přijde, že je v pokoji děsný vedro.

„Nezapneme klimo?" zeptá se.

„Posledně jsem si z klima v ložnici uhnala anginu, tak bych raději..."

„Umřela vedrem?"

„No asi to nebude moc příjemný..."

„Tak vždycky můžeme odložit přebytečné vrstvy, jestli se teda nestydíš," mrkne na mě šibalsky. To zrovna. I když...

„Mám lepší nápad - pojď se vykoupat."

„Nemám tu plavky," odpoví.

„Nemusíš si brát plavky - jestli se teda nestydíš," oplatím mu jeho mrkání. Vyskočím z postele a vydám se ke dveřím na terasu. Otočím se a podívám se, co on na to. Zatím leží v posteli a usmívá se.

„Takže se vážně stydíš. To bych do tebe teda neřekla, myslela jsem, že sportovci jsou namakaný a rádi se ukazují," dobírám si ho. Emilienovi blýskne v očích a ještě než dojde ke dveřím na terasu, sundá si triko. S lehkým úsměvem ho pozoruji.

„Teď ty," mrkne na mě. Ehm, dobře - nečekala jsem, že to dojde tak daleko. Nemůžu si přeci sundat tílko... Emilen se opře o druhou část dveří a založí si ruce.

„Ale, ale - slečna asi nebude tak odvážná, jak se zdálo. Nemyslím, že by ses měla za co stydět," sklouzne pohledem do mého výstřihu. Tenká látka odhaluje víc, než by bylo slušné. Musí na mě být vidět, že se mi do toho chce čím dál míň. Anie - sama sis začala. Teď už nemůžeš couvnout.

Protáhnu se kolem něj a svižným krokem zamířím k bazénu. Po cestě zahodím tílko, těsně u bazénu i kraťasy a rychle zapluju do vody. Venku je tma, takže z nás budou vidět maximálně obrysy.

Otočím se a chci si rýpnout, že mu to nějak dlouho trvá, ale už je taky ve vodě.

„Překvapilas," pokýve hlavou.

„Proč? Protože se koupu uprostřed noci nahá v bazénu s klukem, kterýho znám pár hodin. Jo překvapuju sama sebe," uvažuju nahlas. Emilien se zasměje. Chvilku se jen tak plácáme ve vodě. Po půl hodině usoudím, že by to možná vážně chtělo jít spát, tak se vydám ke schůdkům. Lehce otočím hlavou, abych viděla, kde se zrovna nachází - momentálně na druhé straně bazénu. Rychle teda vylezu a začnu na sebe soukat oblečení. Tílko jde dobře, kraťasy se na mokrou kůži nasazují hůř. Zavrávorám, ale než se stihnu rozplácnout, zachytí mě dvě silné paže.

„Opatrně, nerad bych tě sbíral z dlaždiček..." šklebí se.

„Díky," zamumlám a snažím se nasoukat na sebe kraťasy. Dojde mi, že on na tom s oblečením bude hůř. Jeho kraťasy leží v půli cesty a triko bude v ložnici. Silou vůle se mu podívám do očí. Odráží se v nich matné světlo z domu.