Kuchyňský klub

45. kapitola: Překvapení!

Bubnuji prsty do volantu a prozpěvuju si svojí oblíbenou písničku. Cesta do Prahy je naštěstí volná a já tak můžu přesně na čas vyzvednout Emiliena a Tondu, kteří přiletěli do Čech. Za poslední 2 dny od návratu jsem zvládla dát dohromady byt, abych mohla přijímat návštěvy, vyprala jsem všechno oblečení, zabalila ho a kufr připravila zase do chodby. Koneckonců mě čeká ještě Finsko, Estonsko a pak - na závěr sezóny - Norsko. Co bude pak nikdo neví - Nell bude vychovávat dítě, takže se mezi andílky určitě nevrátí a Poly? Poly povede v září Pavlíka do 1. třídy, takže její setrvání ve svěťáku nepřichází v úvahu. Zbývám tedy jen já, Oli a Ralf. I když? Opravdu zůstávám já? Dahlin ani nikdo jiný z IBU se dosud nevyjádřili a moje budoucnost je v tomhle ohledu trochu nejistá.

„Ahoj kluci," pozdravím ty dva. Emilien mi dá okamžitě pusu a obejme mě. Tonda je trochu zdrženlivější - pozdraví a pak zapluje na zadní sedadlo. Je fakt, že pusu jsem od něj teda nečekala a vlastně ani to objetí. Po cestě k nám konverzuji pouze s Emíkem, Tonda se do hovoru příliš nezapojuje. Vůbec se mu nedivím - novinka o Nellině těhotenství ho hodně šokovala. „...když se to dozvěděl, dost ho to sebralo," řekl mi Emilien předevčírem. Naštěstí souhlasil s návštěvou Nell - minimálně proto, že se chce zachovat jako chlap a postarat se o to mimčo. Když už ho moje kámoška nebude chtít za partnera, tak alespoň finančně a taky chce svoje dítě vídat. Zaparkuji auto před domem a společně vyjdeme do mé garsonky, aby si kluci mohli odložit věci. Od Nelliny mamky zjistím, že vzduch je čistý - ano - i její mamka v tom jede s námi. A my se můžeme vydat směr její domov. Já sama jsem trochu - oprava - dost nervózní. Nell sice ví, že přijede Emík a že se stavíme na návštěvu, ale o Tondovi neví. Snad nebude mít příliš velký šok.

Když mačkám tlačítko u zvonku, ruka se mi trochu chvěje. Nell otevře s úsměvem, který během pár sekund zmizí. Střídavě kouká na každého člena naší skupiny - mě, Emiliena a pak i Tondu. Než se stihne nadechnout, aby něco řekla - vezme si slovo Tonda.

„Ahoj, Nell."

„A-ahoj, po-pojďte dál," zakoktá. Rukou naznačí pánům kudy do obýváku, ale mě čapne za zápěstí.

„Vědělas to?" zasyčí.

„Ano, byl to můj nápad. Musí to vědět. Nezlob se na mě, ale po tom všem má na to právo."

„Ale ty nemáš právo jednat za mě!"

„A ty bys mu to snad řekla?" zdvihnu obočí.

„Nevím, rozhodně si ho sem neměla tahat."

„On sám sem chtěl přijet. Musíš mu to všechno vysvětlit. On tě má pořád rád - tak do háje Nell, dejte tomu šanci."

„Nevím, jestli to zvládnu."

„Ano, zvládneš. A pojď - bude divný, že tu tlacháme na chodbě zatímco oni vegetí na gauči v obýváku."

„Ehm, dáte si něco k pití?" zeptá se Nell, když se připojíme k těm dvěma.

„Udělám kafe," nabídnu se. Však jsem tu za ty roky jako doma.

„Pomůžu ti," přidá se Emilien. Nell na mě vrhne vyděšený pohled a letmým pohledem zachytím, že Tonda si vymění pohled s Emem. No, už je to na nich. My jdeme vařit kafe.

...

Nemáme v plánu pospíchat, ti dva potřebují čas, aby si mohli všechno vyjasnit. Z obýváku k nám doléhá nejdřív křik, potom smích, pak pláč, zase křik, zase smích...Od našeho odchodu k vaření kávy uběhla skoro hodina. Než si to ti dva ujasní, posadíme se k jídelnímu stolu a povídáme si. O Paříži, o nás a našich plánech na léto. Quentin s Emilienem přišli s nápadem vyrazit společně na vodu. Tedy jela bych jen já, Aneta, Emilien a Quentin. Aneta s Quentinem by byli v jednom stanu. Celkem mě zajímá, jak to ti dva spolu mají...