Kuchyňský klub

23. kapitola: Vítejte v Kitzu

„Stejná deka?" poznamenám trochu nešťastně směrem k Tarjeiovi, který z hromady lůžkovin, které nám Sebastian přinesl, vytáhne jedinou deku, pod kterou by se teoreticky mohli vejít 2 lidi. Než se stihnu vzpamatovat, Oliver a Johannes ukořistí ty zbylé dvě.

„Jossi se dělit nebude a ten tvůj Oliver taky ne, takže máme jednu deku pro nás dva," mrkne na mě Tarjei. Jasně, že peklo existuje. Právě v něm jsem. No, aspoň se rozdělí. Raději už to nekomentuju, otočím se k němu zády a doufám, že bude brzy ráno.

Bohužel se mi nedaří usnout. Oliver vedle mě spokojeně oddechuje, Johannes taky, ale myslím, že ani já a ani Tarjei nespíme. Opatrně se otočím, abych mu viděla do tváře. Ne, nespí. V jeho očích se odrážejí plameny z dohořívajícího krbu. Chvilku si hledíme do očí, nikdo z nás nic neříká. Potřebuju se napít. Stáhnu ze sebe deku a potmě se vydám směr kuchyň.

„Taky nemůžeš spát?" zeptá se mě Tarjei, který se tam objeví vzápětí.

„Nemůžu."

„Špatné svědomí?"

„Tarjeii, vážně?"

„Dobře, nechám toho." Napije se vody a pak se opře o linku vedle mě. Do kuchyně dopadá světlo z pouliční lampy, takže vidím pouze jeho stín. Oba mlčíme.

„Takže s Jacquelinem jste v pohodě?" zeptá s zničehonic.

„Neřekla bych, že v pohodě, ale zkusíme spolu vycházet. Omluvil se."

„Asi bych se ti měl i já omluvit."

„A za co?"

„Za to, jak jsem tě nařknul z toho, že máš na každým prstu jednoho biatlonistu. Rozhodně nemáš Samuelssona, nemáš Jacquelina, nemáš Leitnera - aspoň myslím," zasměje se.

„Nemám Leitnera," přikývnu.

„Ty a Jossi?" zeptá se.

„Není žádné já a Jossi. Bavíme se, ale není tam to, co by tam mělo být. Myslela jsem, že jo, ale.."

„Něco tomu chybí."

„Tak nějak zatím jo."

„A co my dva?"

„Dobrá otázka," pokrčím rameny. Vášeň - ano. Dobrodružství - ano. Láska - rozhodně ne.

„Takže nad tím přemýšlíš?" zeptá se pobaveně.

„Možná."

„A co jsi vymyslela?"

„Že teoreticky je to dobrý nápad, ale prakticky to nemůže nikdy fungovat."

„Proč?"

„Protože mi lžeš."

„A v čem konkrétně?" Jeho hlas zní naprosto klidně. Bod pro něj.

„Myslím, že moc dobře víš, o čem mluvím, Tarjeii."

„Tak to mi asi budeš muset vysvětlit." Nemůžu se na výzvu zeptat přímo, tak to zkusíme jinak.

„Ta tvoje náhlá změna názoru na mě? Nevěřím tomu. Buď jsi lhal tenkrát, a nebo mi lžeš teď. Hádám, že B je správně."

„Nebo jsem tenkrát prostě udělal chybu, uznávám, že se to často nestává. Líbíš se mi."

„Tak najednou?"

„Možná od začátku, ale nejsi typ, co by naletěl na sladký řeči a pugéty růží. Navíc to, jak si odpálkovala Johannese. Souhlasila bys - kdybych tě tenkrát pozval na rande?"