Kuchyňský klub

27. kapitola: Musíme si pár věcí vyjasnit

--- vypráví Johannes Thingnes Bø

Ačkoliv jsem do dnešní stíhačky vyrážel z prvního místa, tři chyby na střelnici mě vyloženě odstřelili. Tomu říkám ironie. Doufal jsem, že se sezóna láme k lepšímu, ale opět jsem to podělal. Nadávat však můžu jen sám sobě. Dojdu pogratulovat dnešní top trojce a převezmu si alespoň tu kytku - byť s dost falešným úsměvem. Poslední dny nějak nejsem ve své kůži, vlastně už od té večeře v Kitzu. Celý Rakousko pro mě bylo náročný. Vetleho drby a pak to přespání, výpadek proudu. I když se najde i pár dobrých vzpomínek - třeba výraz Anie, když mi vracela brýle - musím se pousmát. Kde ta holka vlastně je? Obvykle jsou s Nell v patách vítězům a nebo se minimálně pohybují poblíž závodníků. Vidím jenom Nell, která míří na tiskovku. Divný. Snad jí není špatně? Tarjeiovo líčení toho, jak se společně váleli v závěji mi naprosto zkazilo včerejší večer. Vždycky měl u holek úspěch, ale to jeho samolibé chování začíná být dost nesnesitelný. Když byl s Gitou, tak takový nebýval, pak se rozešli a je z něj zase ten Tarjei, který mi občas lezl na nervy. Bohužel za to asi do jisté míry můžu já - to já ho přinutil se zapojit. Sklízím, co jsem si zasel... 

Bezmyšlenkovitě se vydám do buňky, věci už mám v autě, ale rád bych alespoň na chvilku unikl dotazům na dnešní závod a navíc se chci vyhnout Mazetovi - nemám náladu rozebírat chyby na střelnici. Stačí, že je tam zbytek týmu.

„Anie, co tu děláš?" vyhrknu překvapeně, když si jí všimnu. Zdvihne hlavu a podívá se na mě. V ten moment, kdy se naše pohledy střetnou, poznám, že něco není v pořádku. Je rozhozená, smutná - určitě brečela.

„Nedošlo mi, že je tolik hodin. Promiň, už jdu pryč," odpoví zmateně a vydá se ke dveřím. Udělá pár kroků ke mně a pak se vrátí k lavičce, kde sebere mobil, který tam nechala.

„Seš v pohodě?" zeptám se jí. Zarazí se a podezíravě si mě měří. Nedivím se jí, zatím moc nebyla možnost, aby si vybudovala nějakou důvěru k mojí osobě. Má o mně jisté informace. Rozhlédne se po místnosti, pak si skousne ret a do očí se jí nahrnou slzy. Instinktivně k ní přiskočím a pevně ji obejmu. Nebrání se. Sáhnu do kapsy u bundy a podám jí balíček papírových kapesníků, vděčně se na mě usměje a otře si tváře.

„Děkuju. Snad nevypadám jako panda," usměje se.

„Ne, vypadáš...ne jako panda. "

„To mě uklidnilo. Závody už skončili?"

„Už jo."

„A jak to dopadlo?"

„Vyhrál Quentin."

„A co ty?"

„5. místo. Podělal jsem toho dneska víc, než dost," ušklíbnu se.

„Uvidíš, že to bude zase lepší."

„Jsem hroznej, melu tady o sobě a přitom ty vypadáš, že se stalo něco vážnýho."

„Stalo, ne teda mně. Jde o ségru."

„O Apolenu?"

„Překvapuje mě, že si pamatuješ její jméno." Mě taky, vím, že se o ní jednou zmínila, ale nechápu, že si to pamatuju.

„Je Apolena v pohodě?"

Anie zavrtí hlavou: „Konečně sebrala odvahu mi říct, co se děje."

„Vím, že mi do toho nic není, ale kdyby sis o tom chtěla promluvit, tak jsem tu." To zní, jak z nějakýho béčkovýho filmu...

Vidím na ní, jak moji nabídku zvažuje. Měl bych říct něco vhodného, ale zrovna tohle mi jako jedna z mála věcí vůbec nejde. Obvykle se do těchto situací nedostávám. Když holka brečí, tak odcházím. Když je rozhozená, tak odcházím. Rád se bavím, dramata jdou mimo mě. Dneska a právě teď s Anie mám pocit, že musím zůstat, že chci zůstat. I kdybych ji měl jen objímat a utěšovat. Vlastně bych nedokázal odejít ani kdybych chtěl. Záleží mi na ní - asi víc, než by v rámci výzvy mělo. Výzva - do prdele - to je to poslední na co chci teď myslet.