Kuchyňský klub

38. kapitola: Vetleho velmi pozdní odpoledne

--- vypráví Vetle Sjåstad Christiansen

Znovu se podívám na hodiny, kde sakra trčí? Měla přijít v šest. To nemá hodinky, nebo co? Měl bych se uklidnit, jdeme přeci jen řešit článek. Taková hovadina.

„Poslyš Poly, nechceš teda přijít a vyřešit si ty naše neshody osobně?" zeptal jsem se jí včera odpoledne, když mi telefonovala a poslala mi svoje další připomínky. Byly to v podstatě detaily, ale i tak mě to děsně naštvalo. Apolena mě štve, ten její povýšený pohled s jakým mi posílala okomentovaný dokument. Dokonce použila červenou barvu - připadal jsem si jako školák, který odevzdal špatně napsanou esej. Do hajzlu s tím vším. Souhlasila, že přijde. Deset minut zpoždění. No, zřejmě se ještě načekám, jdu do sprchy. Potřebuji se trochu ochladit, nechci na ní vyjet hned, jak vkročí do dveří.

Vylezu ze sprchy a málem mě trefí šlak. Na pohovce vedle dveří sedí Apolena.

„Jak ses sem sakra dostala?" vyštěknu na ní.

„Jednoduše, nebylo zamčeno," odpoví klidně. Pohledem mě sjede od hlavy k patě. Asi bych měl ten ručník, kterým si suším vlasy přesunout do pasu. Vlastně ne, to neudělám. Její pohled se zastaví na mých intimních partiích.

„Líbí se ti, co vidíš?" zeptám se ironicky.

Neodpoví, zvedne se z gauče a přijde těsně ke mně. Její oči sjedou opět dolů a pak s lehkým úsměvem prohlásí: „Zase tak moc si nefandi, už jsem viděla i větší."

„Tak proč se pořád díváš?"

„Přemýšlím, za jak dlouho ti dojde, že by ses mohl obléct."

„Snad se nestydíš?"

„Přišla jsem pracovat, ne ti okukovat nádobíčko. Oblečeš se nebo se tu budeš vystavovat dál?" zdvihne obočí. 

Popadnu hromádku oblečení a vztekle se zavřu v koupelně. Co si sakra myslí? Vletí si do mého pokoje bez mého vyzvání a diví se, že nejsem oblečený?

Když vylezu ven, Apolena mě opět sjede od hlavy až k patě.

„Spokojená?" zeptám se ironicky.

„Mnohem lepší," přikývne.

„Tak snad abychom už začali," zavrčím.

„Ať to máme za sebou," přikývne.

Vezmu tablet a sednu si vedle ní na gauč. Pokusím se ho umístit tak, aby na něj dobře viděla.

„Dovolíš, leskne se mi to," prohlásí Apolena a přitáhne si ho víc k sobě. Při té příležitosti se na mě nalepí. Naše stehna se o sebe otírají a když začne ukazovat na první odstavec, o tvář se mi otřou její vlasy. Věnuje mi pobavený pohled a dá si neposednou pramen za ucho.

„Tahle část je dobrá, ale tohle mi přijde hrozně umělý," zabodne prst do druhého odstavce.

„Ano, já umím číst," zavrčím.

„Nechtěla jsem se tě dotknout, v podstatě je to dobrý, ale zvolila bych jiný slova. A pak tady - počkej s tím, tahle část je super - vážně neumí Sturla zapnout troubu?" usměje se.

„Myslíš, že jsem si to vymyslel?"

„Ne, proč bys to dělal?"

„Abych působil jako vtipný spisovatel," řeknu. Ironie z mého hlasu úplně srší. Divím se, že mi ještě něco neodsekla. Přes počítač si rozumíme, mluvíme uvolněně, ale od momentu kdy vešla do dveří mě její arogantní výraz vytáčí do nepříčetnosti.