Kuchyňský klub

21. kapitola: Přání a výzvy se musí plnit

Nezdržuju se průzkumem dole, ale na doporučení Ralfa se vydám rovnou do prvního patra. Minu několik dveří, za kterými se ozývají různé zvuky a vydám se na konec chodby, kde je taková menší odpočinková zóna - respektive gauč a nádherný prosklený francouzský dveře s výhledem - sice je tma jak v pytli, ale dnes je úplně jasno a tak se můžu kochat pohledem na hvězdnou oblohu. Otevřu dveře a nechám chladný vzduch, aby mě trochu probral.

„Měla bys to zavřít, protože jinak nastydneš," poznamená hlas za mnou. Vím přesně komu patří. Slyšela jsem ho už tolikrát, že bych ho poznala snad všude. Zavřu oči.

„Emiliene..."

„Hledal jsem tě," řekne. Otočím se k němu. Emilien si sundá sako a hodí mi ho přes ramena.

„Nenastydneš teď ty?"

„Něco vydržím," pousměje se.

„Hledal si mě. Proč?"

„Chci se ti omluvit. Choval jsem se jako kretén. Vím, že se mnou nechceš mluvit ani se na mě dívat, ale potřeboval bych ti to vysvětlit..." Možná bych mu mohla dát šanci - jen pro jednou. Kývnu ke gauči a oba se posadíme.

„To, co jsem ti udělal, bylo hrozný. Být zároveň s tebou a s Chloe bylo špatný. Vůbec jsem si s ní neměl začínat. Už v létě jsem ti měl říct, že chci být jen s tebou. Byl jsem srab a jsem si toho vědom. Biatlonová kariéra mi vlezla na mozek a já si chtěl prostě užívat všeho, co to s sebou nese. Střídat holky, být za velkýho borce. Pak ses objevila ty a já měl pocit, že je to najednou jiný a to mě vyděsilo. Tak jsem to radši utnul dřív, než to začalo. Dal jsem to dohromady s Chloe a přesvědčil sám sebe, že se mi to s tebou jen zdálo, byl to jen letní úlet. Pak jsme se zase viděli a já si uvědomil, jaká to byla chyba nechat tě jít. Nesnášel jsem se za to. A to, co se stalo mezi námi tady ve Švédsku - nelituju toho a pořád si stojím za tím, co jsem ti řekl. Miluju tě. S Chloe jsem to ukončil, protože jsi se vyjádřila jasně a já si vybral tebe. A chci být jen s tebou."

„Aha a neukončil jsi to s ní jen proto, že ti na to přišla?" ušklíbnu se.

„Ne - i když mi asi nevěříš. Udělal jsem to ten večer, kdy jsem od tebe odešel. Chtěl jsem pak za tebou jít a vysvětlit ti to, ale připletl se do toho Oliver no a zbytek už náš."

„To, co mezi náma bylo v létě, bylo krásný a přiznám se, že nějaký citový vzplanutí tam bylo, ale problém je, že..."

„Že mi nevěříš," dodá smutně.

„Nevěřím ti. Po tom všem, co se stalo - nemohla bych s tebou být. Nejsem expert na vztahy a rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem bezchybná. Mám spoustu chyb, ale pokud bych někdy měla mít vztah - musím tomu druhému věřit. Promiň, Emiliene. Vážím si toho, co jsi mi řekl. Opravdu mi na tobě záleží, ale nejde to."

„Tuhle odpověď jsem čekal. Kéž bychom mohli zmáčknout nějaký tlačítko a vrátit se zpátky do Girony," poznamená.

„Není tu žádný zázračný tlačítko, ale oba jsme dospělí - můžeme - můžeme to brát..." hlas mi trochu přeskočí. Část mojí mysli by mu totiž chtěla odpustit a skočit kolem krku, ale to nejde. Nemůžu.

Emilien mě obejme - a já mu položím hlavu na rameno, pohladí mě po zádech.

„Chápu, naše šance už je pryč." Ta věta mě zasáhne, protože to zní tak definitivně.

„Asi se ti to bude zdát jako zvláštní prosba, ale myslíš, že bychom mohli být aspoň přátelé?" pokračuje Em.

„Já nevím, nevím jestli to zvládnu, ale pojďme to zkusit." Jak hrozný to může být? Horší než teď?