Kuchyňský klub

36. kapitola: Noc her

--- vypráví Emilien Jacquelin

Otevřu oči a letmý pohledem na hodinky zkontroluji, že je 7 ráno. Pootočím hlavou a zrak mi padne na Anie. Leží na boku, otočená ke mně, oči má zavřené a pravidelně oddechuje. Chvíli si prohlížím její obličej, pak neodolám a odhrnu jí pramínek vlasů, který ji spadá do tváře. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se včera stalo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se prohlídka fotek změní v ...

„Dobrý ráno," usměje se Anie a vyruší mě tak z mých úvah.

„Ahoj," políbím ji a obejmu ji. Anie se mi schoulí v náručí, levou rukou jemně okopíruje linii mojí klíční kosti a následně ruku začne přesouvat níž po mém hrudníku.

Odkašlu si.

„Copak? Mám přestat?" uchichtne se a celým tělem se přitiskne k mému boku.

„Když budeš takhle pokračovat, tak neručím za to, že přijdeme včas na snídani," zachraptím.

„No, jak myslíš," zastaví svojí ruku a hbitě se posadí. Než stihnu cokoliv říct, už sedí na kraji postele a já mám parádní výhled na její záda. Možná se naštvala. Emiliene, ty jsi vůl! Chytnu jí kolem pasu a strhnu na sebe, chvíli se tváří vážně, ale pak se začne smát.

„Nechtěl jsi jít na snídani?" políbí mě a lehce mě u toho kousne do rtu. Moje myšlenky jsou právě teď na míle daleko od snídaně a tělo je na tom podobně. Sám nechápu, co se mnou takhle holka provádí. V její přítomnosti je těžké se ovládat. Podívám se jí do očí. Ovinu ji svými pažemi a nechám se pohltit tím teplem, které sálá z jejího těla a pohledu. Snídaně počká.

...

Skutečně na snídani vyrážíme s menším zpožděním, ale jsem si jistý, že ani jednomu z nás to příliš nevadí. Anie zamkne pokoj a ruku v ruce se vydáváme do jídelny. Dohodli jsme se, že to zkusíme - mít opravdový vztah, veřejný ať se nemusíme schovávat.

Neujdeme ani deset kroků k výtahu a před námi se ozve hlas Poly a Pavlíka, chvilku na to se zjeví ti dva osobně.

„Dobrý ráno, vy dva. To jste si dali na čas," šklebí se Poly.

„Nechtělo se nám vstávat," pokrčí rameny s úsměvem Anie. Pavlík zatahá Poly za ruku a prohodí něco směrem k Anie, která mu odpoví. Poly se u toho tváří dost pobaveně.

„Tak dobrou chuť, sejdeme se na stadionu," prohodí ještě Poly a pak se vydají směrem k jejich pokoji.

„Co říkal Pavlík?" ptám se Anie.

„Ptal se, jestli si strejda Emilien zase přišel půjčit pexeso," řekne pobaveně a následně mi vylíčí, jak to celé vzniklo.

„Takže jsi mu řekla co? Že jsme v noci hráli pexeso?" ptám se.

„Tak nějak, ten kluk ví, co se kde šustne. Věděl, že jsi za mnou večer přišel a když nás potkal teď ráno, tak mu to vrtalo hlavou. No, prostě jsme v noci hráli pexeso, na podrobnosti je dost mladý," směje se Anie dál.

„Tak svým způsobem máš pravdu," přitáhnu si jí k sobě. Nicméně není hra jako hra.

...

Vstup do jídelny proběhne nad očekávání poklidně. Možná je to tím, že jsou tu pouze kluci od nás a ti to beztak už nějakou dobu tuší. Hlavně Antonin, který mi věnuje povzbudivý úsměv. Poslední dobou s ním není moc velká zábava. Nell a všechno to, co se stalo, se na něm dost podepsalo. Už to není ten vtipálek, jakým byl na začátku sezony. Je víc zadumaný a moc s námi nemluví. Nejraději je sám.