Kuchyňský klub

26. kapitola: Slíbil jsem ti to

Program v Le Grand Bornand zahrnuje pro andílky nejen šmírování biatlonistů a biatlonistek, ale naplánovali jsem si i vlastní program. Chceme vyrazit do Annecy na bruslení a na trhy. Dnes vybalujeme, zítra relaxujeme a ve středu se vydáme do víru Vánoc.

Úterní relaxování je možná hezký plán, ale po snídani už mě přestane bavit civět na seriál a rozhodnu se vyrazit na krátkou procházku. V našem ubytování panuje trochu ponorka a já si nutně potřebuju vyčistit hlavu. Konkrétní cíl cesty nemám, prostě se vydám určitým směrem a jdu...

„Anie! Anie! Počkej," zaslechnu hlas Emiliena, který za mnou běží.

„Ahoj," pokusím se o úsměv.

„Ahoj, hledám tě."

„Jo, to mi už došlo."

„Jdu se zeptat, kdy vyrazíme do Annecy."

„Jako my dva?" podivím se.

„V létě jsem ti to přeci slíbil. Až tu budeme, že ti ukážu nějaký pěkný místa a vezmu tě na kafe," usměje se. Ano, ale v létě byla situace trochu jiná než teď.

„Myslela jsem, že už to neplatí."

„Slíbil jsem ti to," zdůrazní.

„Já vím, ale.."

„Jsme přátelé, ne? Tak proč bychom spolu nemohli strávit den," skočí mi do řeči.

„Tak dobře a kdy chceš vyrazit?"

„Nejlépe hned po obědě. Nechci ti dát moc času, aby sis to rozmyslela," zašklebí se. Což bych možná udělala.

„Tak fajn, vyzvedni mě v jednu."

...

„Zbláznila jsem se, stoprocentně jsem se zbláznila," mumlám si pro sebe a přehrabuju se svými věcmi. Emilien mi ještě poslal zprávu, abych se neoblékala příliš sportovně. Černé džíny, bílé tričko, tmavě modrý svetr - to by snad šlo. Víc toho stejně asi nevymyslím. S bundou toho moc nenadělám, ale naštěstí je černá a logo IBU zakryju šálou.

Emilien mě vyzvedne přesně v jednu a společně vyrážíme do Annecy. Cesta autem nám trvá asi půl hodiny. Při té příležitosti si všimnu, jak je nastrojený. Tmavě modrá košile s ohrnutými rukávy pěkně odhaluje jeho svalnatá předloktí a k tomu má černé džíny. Sluší mu to. Společně vyrazíme na procházku a na trhy. Povídáme si, smějeme se. Celková atmosféra je vážně dobrá, žádné napětí, pořád máme o čem mluvit - prostě nenucená konverzace mezi dvěma kamarády.

„Tak a jsme tu," řekne mi a rukou mávne k jakémusi podniku.

„Kavárna?"

„Ne tak docela, ale bude se ti tam líbit. Pojď," usměje se, chytne mě za ruku a vede dovnitř. Podnik, do kterého vejdeme vypadá jako kavárna, ale je tu navíc taneční parket. Co mě však zaujme na první pohled jsou hosté. Hádala bych jim minimálně okolo 60.

„Trochu tady vyčníváme," zasměju se, když se usadíme k jednomu stolku.

„Možná, ale bude to stát za to, uvidíš." Během chvilky je u naše stolu servírka a Emilien objedná dvě kávy a čokoládový dort.

„Můžeš tohle vůbec jíst?" dobírám si ho.

„Neprovokuj. Jsem rád, že na té vaší večeři nebyl trenér. Ty buchty byly skvělý," mrkne na mě. Jo, vzpomínám si, že snědl minimálně čtyři.

„Díky, těší mě, že sis pochutnal."

„Bylo to výborný, celý ten večer byl fajn."

„Prozradíš mi, co je tohle vlastně za podnik?"