Kuchyňský klub

25. kapitola: Večeře s karaoke

Po sobotních událostech se na můj seznam lidí, kterým se vyhýbám, přidal Johannes, trenér Mazet a Christiansen. Ale jednu pozitivní věc to přeci jen přineslo - alespoň na den jsem dostala z hlavy Emiliena a Tarjeie. Dokonce se mi dneska o Johannesovi zdálo - jezdili jsme spolu na kolotoči a jedli cukrovou vatu. Nechápu to - na kolotoči se mi dělá špatně a cukrovou vatu nesnáším. Možná tu terapii fakt potřebuju.

Nadešel poslední závodní den a nás s Nell čekal velký večer. Uvařit večeři pro hosty z penzionu a pro biatlonové závodníky, kterých podle knihy rezervací nebylo úplně málo. Navíc ta sestava mi působila horší můry než kolotoč a cukrová vata. A k tomu se Oliver rozhodl udělat už tak náročný večer ještě náročnějším.

„Dneska máme v penzionu karaoke," oznámí nám Oli u snídaně.

„To je super, bude zábava," zabručí Nell.

„Nechte toho, přihlásil jsem nás. Dáme si trojku," řekne Oliver a zamrká na nás. Jo - začínáme ho kazit.

„Cože si dáme?" vyprskneme smíchy s Nell a pokropíme Oliho kávou.

„No jako, že budeme zpívat ve třech, chtěl jsem vás rozesmát. Přijde mi, že máte nějakou depku," protočí oči Oli. Má pravdu, události posledních dní se na nás trochu podepsaly.

„A co budem zpívat?" zeptám se ho.

„Ralf nám něco vybere," pokrčí Oliver rameny. No, tak to bude zážitek. A Ralf s námi ani zpívat nebude. Možná půjde zase za masérkou.

...

Dnešek začínáme štafetou. Norové si překvapivě dojedou pro vítězství a to s náskokem víc jak dvaceti vteřin na Francouze. Při přesunu na pozávodní rozhovor zachytím pobavený škleb bratrů Bø. Jo - zase jste vyhráli - to je šok! Požádám Nell, aby ten rozhovor vedla ona. Francouzi závodili bez Antonina, takže se nemusí bát žádného nepříjemného setkání a já se můžu soustředit na jiné věci. Například na to, jak přežít dnešní večer. Při pohledu na Johannese se mi vybaví vzpomínka na včerejší setkání. Myslím, že hláška: Téda, ten je ale velikej! - by se klidně dala použít i v jeho případě. Bratři Bø - zajímalo by mě, čím je v tom Norsku krmí, že vypadají tak dobře. Páni! Už mě to zase chytá! Sprchu, přesně to potřebuju - studenou sprchu!

„Anie - Anie - vnímáš?" třese mi Nell s rukou.

„Co? Jo," zmateně se rozhlédnu. Tiskovka skončila, ale pár lidí na mě zírá. To byla nějaká krátká tiskovka. Ne, nebyla - to jsem se jenom zamyslela na 20 minut.

„Přišlas mi trochu mimo. Mělas takový ten svůj zasněný výraz - ale nikdo z nich si toho nevšiml," ujišťuje mě Nell. Aspoň, že tak. Stačí ti reportéři okolo.

Před námi je poslední přesun a to do Francie. Mám Francii ráda a mám hodně ráda jednoho Francouze, co dneska taky přijde na večeři. Negativní myšlenky se snažím nepřipouštět - blíží se Vánoce a měla bych být veselá. Tak budu. Nejdřív, ale musíme zvládnout dnešní večer.

...

„Takže kynuté buchty s tvarohem a povidly, to je jasný," odškrtnu jednu položku z našeho večerního seznamu.

„Kuře ve sladkokyselé omáčce a rýže, pro ty co nebudou chtít tu pravou dobrotu," doplní Nell.

„A konfitovaná husa s bramborovým knedlíkem a červeným zelím - podle Hanse," doplní se smíchem Hans ve dveřích. Hans měl nakonec velmi specifické přání - dal bych si husu (maso bylo údajně za skvělou cenu, když tu obří várku dovezl) a knedlík. Takže bude husa a knedlík. Husa už je navíc pár hodin v troubě, takže zbývá asi tak milion dalších věcí, co se musí udělat.