Kuchyňský klub

14. kapitola: Nepřišel jsem se hádat

Emilien u mě zůstává přes noc. Je to špatné. Vím, jsem hrozný člověk. Takhle mu naletět. Do háje. Jsem blbá, blbá, blbá. Usínám, třeba se to bude ráno jevit jinak. Líp? Tomu nevěříš ani ty sama, Antonie.

Ráno se vzbudím a chvilku ho pozoruju.

„Uvědomuješ si, že tohle zírání je trochu děsivé," zeptá se mě a otevře oči.

„Možná tobě to tak připadá, mně se líbí, co vidím," vypláznu na něj jazyk.

„Kolik je hodin?"

„Něco po šesté, asi bys měl jít. Koneckonců za chvíli budete vstávat na snídani."

„Antonin spí u Nell, takže jsem v podstatě pánem našeho pokoje."

„Tak proto si zůstal? Bál ses tam být sám?" provokuju ho.

„Zůstal jsem, protože jsem chtěl. Jsem s tebou rád."

„To bude vzájemný pocit."

„Napadlo mě to, když si tak roztouženě vyslovovala moje jméno," šklebí se.

„Začal si s tím ty. A měl bys vážně jít. Nejedete dneska náhodou individuál?"

„Máš pravdu," řekne a začne se shánět po oblečení.

„Emiliene, to co se stalo? Co s tím budeme dělat?" zeptám se potichu.

„Vyřešíme to, ale až po závodě." 

...

Na snídani se vydávám sama. Nechci překvapit Nell a Toniho v pokoji a na Olího s Ralfem se nedoklepu. Ono je teda docela dost brzo. V jídelně je jenom pár závodníků. Posadím se ke stolu v rohu, abych nebyla moc vidět. Vrtám se v ovesné kaši, protože mám tak trochu stažený žaludek. Noc byla naprosto perfektní, ale to, co jsem - ne - to co jsme udělali nebylo správný. Rozhodně ne vůči Chloe. Měla jsem to zarazit, ale jsem slaboch. Nedokážu ho od sebe odhánět. Ale budeš muset - bleskne mi hlavou při pohledu ke dveřím. V nich se objeví Emilien a Chloe pěkně ruku v ruce a taky zbytek týmu následovaný Nell. Píchne mě u srdce, ruce se mi chvějí a na zádech cítím studený pot. To si ze mě dělá jako srandu? V noci se se mnou vyspí a teď se tady producíruje s ní. Naše pohledy se setkají, ale já na tu dálku nejsem schopná cokoliv vyčíst. Jediné, co v tom momentě vnímám je silný pocit mu švihnout tu ovesnou kaši do obličeje.

„Máš tu volno, nebo budeš propalovat Jacquelina pohledem?" ozve se hlas Tarjeie odkudsi z dálky a vrátí mě myšlenkami zpět ke stolu.

„Jistě, že tu mám volno. Ale volných stolů je tu dost, proč si nesedneš tam?"

„No, chtěl jsem tě trochu rozptýlit. Vypadáš celkem naštvaně. To kvůli němu?" kývne hlavou k Emilienovi.

„To je fuk. Kde máš bratra?" rozhodnu se změnit téma.

„Už ses ho nemohla dočkat, co?" dobírá si mě.

„Jasně, víš, jak mi ve Sjusjøenu chyběl?"

„To moc rád slyším. Dobrý ráno, Anie," pozdraví mě i Johannes.

„Pánové, tak kdo mi dneska vyjede na závodech kytku?" zeptám se jich.

„Kytku?" ptá se Jossi zmateně.

„Při ceremoniálu dostáváte kytky, ne? Dostat kytku od bratrů Bø je sen každé ženy v určitém věku."

„A co za to?" ptá se Tarjei.

„Budu se vás na tiskovce ptát na samé hezké věci," mrknu na ně.