Kuchyňský klub

40. kapitola: Poslední šance

Po rozhovoru s Johannesem je kapacita mého mozku naprosto vyčerpaná. Celý zbytek večera zvládám jen tupě zírat na obrazovku notebooku a sledovat seriál, u kterého vlastně ani pořádně nevím o čem je. Když potřetí vracím pasáž, kterou jsem díky svému rozpoložení přestala vnímat, vztekle počítač zavřu a vezmu si knížku. Upřímně, není to o moc lepší. Na konci stránky v podstatě ani nevím, o čem byl její začátek. Nakonec se rozhodnu jít spát. Velmi brzy. Beztak usnu až dlouho poté, co se vrátí moji spolubydlící. Poly s Pavlíkem završili večer u Adama a řešili tam dnešní Pavlíkův trénink. Zdá se, že jim pomalu roste nástupce. No, uvidíme. Koneckonců do finálního rozhodnutí je ještě daleko, ale zatím to synovce baví, tak proč ho v tom nepodporovat.

...

Následující dny jsou jako podle kopíráku. Ráno vstanu brzy, zajdu na snídani a pak procházka s podcastem v uších. Následuje pracovní program - páteční individuál a Markétin zisk glóbu, sobotní hromadný start mužů, kde Johannes dojede druhý. Naštěstí první Benni Doll zachraňuje tiskovku svými vtípky a tak se soustředím pouze na něj. Johannese zpovídám spíš sporadicky a Sturla, který dojel třetí je na tom stejně. Jakmile si odbydeme oficiality, balím fidlátka a mizím. Dámská štafeta v sobotu je rozhodně zážitek - naše holky si vedou naprosto skvěle, ale vlivem nešťastného pádu a sněhu v malorážce nakonec končí až na 6. místě. Po rozhovorech a fotopřehlídce následuje tradiční večerní rozhovor s Emilienem a pak jdu spát. Přesně v deset večer - jako důchodce. Jsem bez nálady, všimla si toho nejen Poly, ale i zbytek naší andělské sestavy. Ani Poly není 100 % - v její myslí se perou zásadní myšlenky o tom, zda jet či nejet na olympiádu a do toho Vetle. Vetle, kterého jsem přistihla v našem pokoji, jak hraje s Poly a Pavlíkem pexeso - tentokrát to skutečné a podle slov mého synovce, strčí Vetle všechny ostatní do kapsy. Jeho paměť je prý fenomenální.

A pak nastane neděle - poslední den závodů a událost, ze které mám hrůzu už od rozhovoru s Jossim. Večírek. Ačkoliv je tenhle večírek díky přítomnosti vedení považovaný za jeden z těch klidnějších, nedokážu se na něj těšit. Pokud by záleželo na mně, tak bych po závodech zabalila kufr a odfofrovala pěkně domů. Nemůžu se zbavit myšlenky, že ten večírek bude nějakým způsobem překvapivý. Pro mě. Mám pocit, že se stane něco nečekaného a nejsem si jistá, jestli z toho budu mít radost.

...

„Tak jak vypadám, teto?" ptá se Pavlík a udělá otočku. Černé kalhoty, bílá košile a motýlek. Musím říct, že vypadá parádně. Všechny mužské příslušníky tam rozhodně strčí do kapsy.

„Vypadáš super elegantně," usměju se na něj.

„Děkuju, taky ti to sluší," pochválí mi moje černé kalhoty a černý krajkový top, který jsem pro dnešní večer doplnila sakem ve stejné barvě. Ještě lodičky, ať tomu dodám trochu víc elegantnější vzezření a společně se vydáme do vedlejšího hotelu, abychom se s ostatními zúčastnili posledního kulturního zážitku před olympiádou a také předposledního večírku vůbec. Už je před námi jen jediný a to v Oslu na závěr sezóny.

„Támhle jsou Ralf a Oli," ukáže Apolena směrem ke stolu nedaleko ode dveří. S potěšením musím konstatovat, že vedlejší stůl patří české výpravě, tudíž se mi hodně uleví. Úsměv na tváří mi vykouzlí i fakt, že Norové sedí na opačné straně sálu a při troše štěstí se nemusím s bratr Bø dneska vůbec potkat. Ne, že bych na ně byla naštvaná, ale rozhodně nemám náladu na dramata.

„Dámy a pánové, vítám vás...." zahájí projev Dahlin. Jeho procítěný a velmi obsáhlý monolog poté doplní Jirka Hamza a pak se konečně může rozproudit zábava. Pavlík okamžitě uteče k Adamovi, ze kterého se tady stal jeho největší kámoš. Kde jsou doby, kdy byl celý pryč z Johannese. Teď už je to jen Adam a abych byla upřímná, tak i Vetle. Kámoš číslo dva.