Kuchyňský klub

35. kapitola: Ruhpolding

Na přesun do Ruhpoldingu opět bereme Šemíka a po cestě si pouštíme to nejlepší z Disney Channelu. Až nás Pavlík důrazně požádá, abychom s Poly nezpívaly. Tentokrát bydlíme v takovém menším penzionku pouze se dvěma výpravami, což nám poskytne mnohem soukromější atmosféru. Budu mít příležitost zase trochu pokecat s Luckou a možná i Emilienem. Ralf se nám svěřil, že s Francouzi a Nory bydlíme tak často proto, že je má prostě nejraději a jelikož jsou jeho kontakty velmi působivé, daří se mu nás protlačovat dokonale. Norové tentokrát bydlí úplně jinde, Ralf tuto sestavu moc neprožívá, což mi nevadí -  taky je neznám a rozhodně se nemám v plánu s nimi nějak víc seznamovat, beztak to nemá cenu.

...

„Co podnikneme po večeři?" ptá se Kuba. Pro dnešek jsme srazili několik stolů v jídelně a česká výprava plus naše trojice večeříme společně. Pavlík je spokojený, protože Adam s ním hraje během večeře Záchod.

„Dal bych něco na odreagování, nějakou zábavu, je tu taková ponurá atmosféra," protáhne se Miky. Je fakt, že po příjezdu do Ruhpoldingu je tu menší ponorka. Srazit stoly byl takový pokus o zlepšení celkové nálady.

„Soutěž kluci versus holky?" navrhne Kuba.

„Akorát se u toho budete hádat," řekne Lucka.

„Beztak mají holky přesilu," vrtí hlavou Adam. Pánové jsou tu ve čtyřech, dámy jsou tu všechny plus já s Poly.

„Se mnou stejně nepočítejte, musím dělat věci do školy," pokrčí rameny Makula.

„Já jdu za Thomasem," dodá Eva.

„Takže zbývá Jess, Lucka a Terka," vyjmenuje zbylé biatlonistky Kuba.

„Plus Anie a Poly, pořád přesila," namítne Adam.

„Já jdu uspat Pavlíka, takže se mnou taky nepočítejte a musím zavolat Vetlemu, jak mu jde článek," vrtí hlavou Poly. Zase ten Vetle - když jsme zrovna nezpívaly, pořád o něm mluvila. Bylo to přinejmenším zvláštní.

„No tak...to není možný! Já jsem snad sjetej," vykulí oči Michal, který se dosud do diskuze nezapojil.

„Vidíš bílé myšky nebo růžové slony?" uchichtne se Lucka.

„Vidím Foltýnovou, jak kráčí směrem k našemu stolu," řekne jí.

„Co by tady... Aneto!" otočí se Lucka a už běží přivítat svoji nejlepší kámošku. Vlastně celý tým se zvedne a běží se s ní přivítat. Během chvilky jsou velký objímající se chumel těl.

„Překvapení!" věnuje nám Aneta zářivý úsměv.

„Co tu děláš?" ptám se jí, když ji ostatní konečně pustí.

„Měla jsem cestu kolem. Teď vážně - Egil chtěl se mnou mluvit. Tak jsem tu," mrkne na mě.

„Ráda tě vidím," usměju se.

„To jsem ráda, že to říkáš, protože z důvodu nedostatku míst budu spát u tebe, je to v pohodě?" zeptá se Aneta.

„Jasný, že jo. Pojď si vybalit."

„Hele, nejpozději za půl hodiny vás čekáme ve společenský místnosti, je to jasný?! Dlouho jsem tě neviděl a nehodlám trpět nějaký soukromničení," zatváří se Michal na oko vážně.

„Rozkaz veliteli, za půl hodiny přijedu na zářivém jednorožci," zasalutuje mu Aneta.

...

„Tak jak to dopadlo v Oslu? Ve zprávě jsi zněla dost neurčitě," ptám se Anety, jakmile dorazíme do pokoje.