Kuchyňský klub

33. kapitola: Přiznejme si pravdu

--- vypráví Tarjei Bø

„A ty?" zeptá se mě Anie.

Podívám se jí do očí, nedokážu odhadnout, co se jí honí hlavou. Vím jenom jedno - musím být upřímný.

„Já nejsem Jossi. Nejsem zamilovaný, ale.."

„No, tak to máme asi jasno," skočí mi do řeči, pak se bez jediného dalšího slova otočí a odejde.

„Anie, počkej," chytnu ji za ruku a donutím ji podívat se na mě.

„Co chceš ještě dodat? Nepotřebuju poslouchat, že to celý bylo pro tebe jen hra. Doufám, že sis to užil."

„Nebyla to hra. A kdybys mě to nechala dokončit, tak..."

„Tak co? Najdeš další pěkný slova, který mi řekneš?"

„Zatraceně, ženská. Nech mě to dokončit, prosím!"

„Takže nejsi zamilovaný, fajn. Ještě něco?" řekne Anie.

„Anie, hodně mi na tobě záleží. Líbíš se mi, ale musím tě víc poznat. Nebudu ti lhát a tvrdit něco, co není pravda."

„Takže?"

„Pojď na rande." Vidím, že o tom přemýšlí a taky fakt, že mě neposlala do háje hned, je dobrý znamení.

„Tak dobře, pojďme na rande," řekne.

„Zítra po štafetách?" navrhnu.

„To by šlo. Sejdeme se v pět dole v hale."

Myslím, že my oba si potřebujeme vyjasnit, co mezi námi je a jestli by vůbec něco být mohlo.

...

Celé to domlouvání rande mi přišlo trochu formální. Možná to byl jen můj pocit. Jelikož mi dnešní program skončil, vydám se zpátky do penzionu - na regeneraci, pozdní oběd a hlavně chci mluvit s Jossim.

„Tak kdy vyrážíte?" zeptá se mě hned po příchodu na pokoj.

„Nerozumím."

„Ty a Anie. Viděl jsem vás dneska spolu, předpokládám, že jsi ji pozval na rande a ona souhlasila." Dívá se do mobilu a snaží se o ledabylý tón.

„Sám si mě povzbudil k tomu ji pozvat, vzpomínáš?"

„Však taky nic neříkám. Tak kdy jdete?" Johannes přestane hypnotizovat displej a věnuje mi upřený pohled.

„Zítra. Jestli ti to vadí, mohl jsi ji pozvat taky."

„Zlobí se na mě a nedivím se jí. Jsem rád, že ti dala šanci," pousměje se.

„Nebudu lhát, trochu mě to překvapilo. Včera mi přišla hodně naštvaná - nevím, co přesně jsi jí řekl, ale evidentně to pomohlo." Na to už Johannes neodpoví, dám si sprchu a pak se vrátím do pokoje. Johannes zírá na přenos závodů žen.

„Co jsi jí vlastně řekl?" zeptám se ho. Nemluvili jsme o tom, ale vrtá mi to v hlavě čím dál víc.

„To je jedno."

„Ne, to není. Co jsi jí řekl?"

„Tak dobře, řekl jsem jí pravdu," přizná Jossi.

„A to?"

„Že celá ta věc byla můj nápad a že jestli chce někoho vinit, tak bych to měl být já."

„Děláš si prdel? To nemyslíš vážně, že ne?" šokovaně na něj zírám. 

Johannes přestane sledovat snažení Marte na střelnici a podívá se na mě: „Naprosto vážně. To, já tě k tomu vyprovokoval. Ty ses přeci zúčastnit nechtěl a co si budeme povídat, jsi pro ní daleko lepší než já."