Kuchyňský klub

32. kapitola: Tajnosti a lži

Ležím na posteli a snažím se soustředit na pravidelné dýchání. Největší vztek už mě opustil - oprava - opustil mě největší vztek na Béčka a teď jsem nejvíc naštvaná sama na sebe. Takový výbuch vzteku jsem u sebe už dlouho nepozorovala. Bezmyšlenkovitě sáhnu po telefonu a volám Anetě.

„Ahoj, Anie! Jak je v Oberhofu?" usměje se na mě známá tvář. Nevím proč, ale jsem nějak klidnější.

„Mizerně a nemyslím teď počasí," zabručím.

Aneta si mě zkoumavě prohlédne: „A jéjej. Co se stalo?"

„Tarjei přiznal pravdu o výzvě - jeli v tom s Johannesem spolu. Celou tu dobu šlo o mě, chápeš to?"

„Takže i Téčko? To mě překvapuje. Co ti vlastně řekl? Jeli nebo jedou v tom spolu?"

„Jeli, prý celou tu výzvu odpískali, když mě víc poznali. Věřila bys tomu?"

Aneta se zamyslí: „Hele, těžko říct. Neznám je tak dobře, jako ty. Nicméně říkat ti to nemusel, ale nejspíš chtěl mít čistý stůl než to mezi vámi třeba zajde dál. Žádná tajemství, žádné lži a pokud tu výzvu odpískali, možná by stálo za to.."

„Takže moje reakce byla přehnaná?" skočím jí do řeči.

„Ječením nikdy nic nevyřešíš. Měla jsi je nechat ti to vysvětlit. Výzva je sviňárna, na tom jsme se shodly, ale jestliže skončili a přesto stojí o tvoji společnost, tak bych je úplně nezatracovala - dokud nemáš všechny informace. Překvapil mě Johannes, čekala jsem, že ti to přizná spíš - po tom všem, ale možná se bál tvojí reakce. Rozhodně ho tím ale nechci omlouvat." Chvilku rozebíráme dnešní večer, nakonec ji dám za pravdu.

„Asi máš pravdu. Koneckonců jsem to vlastně věděla. Ne u Tarjeie, teda - o to víc jsem ráda, že jsem s ním tenkrát nespala. Připadám si jako blbec."

„Anie, tohle by rozhodilo každýho. Navíc po večeru ve společnosti úchylné verze kapitána Kirka, kdo by se ti divil, že ti ujely nervy? Prožíváš náročný období a byla jen otázka času, než se všechny ty potlačené emoce nějak dostanou ven. Béčka prostě přidali poslední kapku a schytali to. Nic víc v tom nehledej."

„Anet, myslíš, že..." mojí otázku přeruší zaťukání na dveře.

„Hádám, že jedno z Béček. Hlavně klid a napiš mi pak, " pousměje se Aneta a zavěsí.

Vydám se ke dveřím, ale zarazím se. Chci vůbec je vůbec otevřít?

„Neodejdu. Chci s tebou mluvit, Anie," ozve se za dveřmi Johannes.

„Nebuď srab," řeknu si pro sebe, zhluboka se nadechnu a otevřu dveře.

„Tak co, přišel sis pokecat?" zeptám se ho ironicky.

„Máš právo být naštvaná, ale nechci to řešit na chodbě. Pustíš mě dál?" řekne naprosto klidně.

„No, tak pojď."

...

Johannes se posadí na židli, já na postel.

„Omlouvám se, Anie," řekne s pohledem upřeným do mých očí.

„Za co přesně?"

„Za výzvu a vlastní zbabělost. Měl jsem ti to říct dávno."

„To jsi měl. Jak dlouho to trvá?"

„Od Wiesbadenu." Zvednu se z postele a začnu přecházet po místnosti, abych se uklidnila.

„To je hodně dlouho."