Kuchyňský klub

34. kapitola: Přípravný camp Anterselva

Než budete číst dál...

1) v této kapitole vystupují pouze Norové 🇳🇴

2) vypráví jí Vetle Sjåstad Christiansen 😇 

3) tato kapitola je pokusem mé „bláznivé" mysli a vznikla zcela neplánovaně 😄 takže to tak prosím berte... 😅

...

Vrátím se z tréninku a cítím se naprosto vyčerpaný. Tým je v Anterselvě již druhým dnem a Mazet s Kristiansenem nám dosud nedopřáli ani chvilku na oddych. Od začátku mi bylo jasné, že příprava na olympiádu nebude snadná. Od týmu se očekává jen úspěch - cokoliv, co nebude medaile je propadák. Ačkoliv nejsem největší nadějí na olympijskou medaili, tak dělám maximum proto, abych uspěl a tréninky rozhodně neflákám.

Dám si horkou sprchu, abych alespoň trochu ulevil svým namoženým svalům. Letmo zkontroluji čas - do večeře zbývají dvě hodiny. Možná bych se mohl chvíli věnovat práci. Ušklíbnu se, práci - sám nevím proč jsem na tu nabídku kývl. Mám svých starostí dost a vědomě se okrádat o volný čas, kterého už tak mám celkem málo, mi zpočátku nedávalo smysl. Posadím se k tabletu, otevřu příslušný program a následujících 5 minut strávím zíráním na prázdnou stránku. Pak vytvořím nadpis - Letem Vetleho světem - zírám na ta 3 slova, která si dokonce tučně zvýrazním, ale čím vícekrát je přečtu, tím směšnější mi připadají. Vztekle je zase smažu.

„Kašlu na to," poznamenám hlasitě a vypnu tablet. Zamračeně přecházím po místnosti. Jsem rád, že mám pokoj sám pro sebe a nemusím tu Sturlovi vysvětlovat svoje momentální rozpoložení. Už tak si mě ostatní dobírali celou cestu do Anterselvy, nejdřív kvůli spolupráci s andílky a pak kvůli konci výzvy. Ta slova mi pořád zní v hlavě a nedokážu je zapomenout.

„Ty vážně budeš spolupracovat s andílky?" divil se Sturla.

„To byli na lobotomii?" divil se Mazet.

Jako bych snad byl nějaké monstrum. Proč bych se nemohl kromě biatlonu věnovat i tomuhle? Koneckonců biatlon nebudu dělat věčně.

„Vetle byl vždycky drbna, chápu proč ho najali," komentoval tu novinku Sivert.

„Měla ho zaměstnat tajná služba," dodal Filip.

Jediní, kdo se moc nevyjadřovali byli Tarjei s Johannesem. Nevím jestli i Tarjei, ale Johannes už chvíli tušil pravý důvod, proč jsem tu práci nakonec přijal a nebylo to jen ze zřejmých důvodů. Byl tu i jeden zcela nezřejmý důvod. Pokud by mě požádal kdokoliv jiný z andílků, tak bych se jim nejspíš vysmál, ale byla to Apolena. Té holce jsem nedokázal říct ne. Myšlenky mě zavedou zpět do Oberhofu. Ten večer si pamatuji docela dobře, včetně myšlenek, které se mi tenkrát honily hlavou...

„Nemůžu uvěřit, že už zase sežrali všechny špagety," nadával Sturla a vrhal naštvané pohledy směrem ke stolu Francouzů, kteří si odnesli rovnou celou mísu.

„Dej si maso," poznamenal jsem.

„Chtěl jsem špagety, miluju ty kuličky z mletého masa," prskal dál Sturla. Už je to tu zase, Sturla a masové kuličky - měl jsem co dělat, abych neprotočil oči.

„Jestli miluješ kuličky, tak.." dobíral si ho Filip.

„Drž hubu, Filipe," vykřikl Sturla.

„Nevíte, jestli tu bydlí i andílci?" zajímal se Johannes. Andílci? Spíš Anie. Jeho posedlost tou holkou, ale hlavně to nicnedělání s tím, mi už lezlo na nervy. Do jisté míry jsem mu možná rozuměl, koneckonců i mně napoprvé vyrazila dech, ale zase jsem ho pěkně rychle získal zpět. Byla to jen holka, nic víc. Sice pěkná, ale rozhodně bych se jí víc nezabýval. Český tým byl plný krásných holek, koneckonců moje schůzky s Luckou to jen potvrzovaly, ale nikdy bych nedovolil, aby mi jakákoliv z nich přerostla přes hlavu. Jsem - spíš byl jsem zvyklý být pánem situace.